Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 20.

Vstala jsem z postele. Černovlásek ještě spal a já se mu nedivím, když se mu zdála taková hrůza. Sklonila jsem se nad ním a jemně ho políbila. Vlezla jsem do koupelny a dala si horkou sprchu.

Na sebe jsem si oblékla černé legíny, černé tílko a černou blúzku. Přes ponožky jsem si natáhla vysoké kozačky, které mi sahaly až nad kolena a vlasy jsem si dala do vysokého culíku.

Vyšla jsem ke stolku, tam rychle načmrkala zprávu: Šla jsem ven, brzy se vrátím. Papír jsem nechala u vázy a do kapsičky si vzala mobil. Vyběhla jsem ven. Cestou jsem naštěstí nikoho nepotkala, což bylo proto, že je devět večer.

Vyběhla jsem ze sídla a na celkem velkých jehlách si to hnala tmavým lesem. Naštěstí díky vlčím smyslům jsem se úspěšně vyhla všem kořenům, spadlým stromům a jiným překážkám.

"Chci být volná, v tom tichu prázdnu létat, vysoko až nad hvězdami,
Je smutné, být tu sama ve tmě, v tom šeru vzdát se, řeknu vám drahé dámy."

Zazpívala jsem. Zastavila jsem se a prohlédla na modrou oblohu plnou hvězd. Povzdechla jsem si.

"Nemůžu se pořád bát. Jednou se mu budu muset postavit. A jen tak se nevzdám. To mi věř." řekla jsem tajemně chladně. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se. Za mnou stál velký jelen a začal hrabat do země. Natočila jsem hlavu na stranu.

"Snažíš se mi něco říct, kamaráde?" zeptala jsem se. Jelen pokýval hlavou na souhlas. "Chceš mě varovat?" opět kývl. "Ale před čím?" zeptala jsem se zoufale. Zvíře upřelo pohled na moje nohy. Vydralo ze sebe prazvláštní zvuk a rozběhlo se pryč. Ozvalo se praskání a po se mnou se propadla země.

Spadla jsem a dole se praštila do hlavy. Au. Nemotorně jsem se postavila na nohy a sáhla si na čelo. Měla jsem tam nějakou tržnou ránu, ale už se zavírala. Utřela jsem si krev a podívala se kolem sebe. Tma jak v pytli. Bezva. Počkat. Vytáhla jsem si mobil a zapla ho. Bože, žádný signál. Rozsvítila jsem na něm baterku. Jsem v nějaké obří jeskyni.

Byli tu tři tunely. A co teď? Zapojila jsem do hry vlčí čich. Cítím chlad, vlhko, mršiny, krysy, netopýry, podzemní vodu, nějakého člověka, ptáky..... Člověka? Začenichala jsem. Jde to z pravého tunelu. Za zkoušku nic nedám. Vydala jsem se tedy tím tunelem a mobil si svítila na cestu.

"Kruci. Jdu tady už dobrou půl hodinu a pořád jsem se nikam nedostala. Navíc tu není signál, takže si nezavolám o pomoc. Já jsem fakt strašný nešika." křikla jsem rozzlobeně. Někdo mě chytl za pusu a přitáhl mě ke stěně tunelu.

"Nekřič. Nejsem tvůj nepřítel. Chci ti pomoc." ozval se za mnou mužský hlas. Mladík, tak dvacet pět let. Myslím. Kývla jsem. Pustil mě a já se na něj otočila. Stál tam a koukal na mě. Nakrčil nos a zamračil se. "Tady dole ti bude vlkodlačí moc k ničemu." řekl a já překvapeně otevřela pusu. "Slyšela si ten příběh se zaklínačkou?" zeptal se mě, jakoby mi četl myšlenky. Přikývla jsem neschopná slova. "Ta zaklínačka byla moje praprapraprateta." řekl.

"Vážně?" optala jsem se. Kývl. "Takže jsi zaklínač? Ovládáš kouzla?" ptala jsem se. Zasmál se. Ukázal na znak na své levé ruce mezi palcem a ukazováčkem.

"Tohle je znak určení. Ten mají jen zaklínači. Takže ano, jsem zaklínač. A neovládáme žádná kouzla. Ovládáme magii. V tom je rozdíl." řekl a natáhl přede mě ruku. Dlaň se mu modře rozzářila. Stáhl si ji k sobě. Oči mu taky modře zářily. Rukama dělal různá gesta a prsty vyvracel do všech světových stran, úhlů a něco k tomu šeptal. Nerozuměla jsem tomu. Byl to nějaký cizí jazyk a mluvil moc potichu i na můj vlčí sluch. "Ukata ete sű melian." vykřikl najednou. Kolem nás se zvedl prach a začal kolem nás vytvářet vír. Neviděla jsem nic. Jen onoho zaklínače. Vír klesl a my se objevili někde...

"Páni." vyklouzlo mi. Pořád jsme byli v té jeskyni, ale teď jsme byli v její obydlené části. Byli tu knihy, lektvary, postel, kuchyň i záchod. Tomu říkám improvizovaný příbytek. Pecka. "Naučíš mě něco, prosím?" zeptala jsem se.

"No, já nevím. Měl bych?" zeptal se. Trochu mě to vykolejilo a on si toho všiml. "Myslím tím, jestli mám nějaký důvod tě to učit?"

"Aha. Určitě víš, že se tam nahoře prohání Noční děs. Chci ho zastavit. Ještě nevím, jak to udělám, ale o něco se pokusit musím." řekla jsem a koukla do podlahy.

"Chceš ho zabít?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ne, chci ho jen zastavit. Třeba bych ho mohla přemluvit." zašeptala jsem.

"V tom případě....Jak se jmenuješ?" zeptal se mě. Pohlédla jsem na něj. Usmíval se od ucha k uchu a v ruce držel berlu. Byla tmavá, zdobená zlatou barvou a na konci byla liščí hlava.

"Jsem Samanta Mekková." řekla jsem. Zasmál se a berlou jemně práskl o zem. Zvuk se rozléhal snad celou jeskyní, díky velké ozvěně. Na kamenné zemi se začaly objevovat modré symboly a vytvořili tak kruh.

"Samanto Mekková, přistup blíž." řekl a já poslechla. Stála jsem tak uprostřed kruhu. "Chyť berlu." zazněl další příkaz. Chytla jsem roztřesenou rukou liščí hlavu a symboly na zemi se začaly pohybovat. "Tímto tě já, Wapen Deyof- nejstarší syn Urin Deyofové, nejsilnější a jediný zaklínač této doby, přijímám za svou žačku magie." řekl a na mé ruce se objevil stejný znak jako má Wapen. Kruh zmizel a já si rychle stáhla ruku k sobě. Můj nový učitel mě pohladil po vlasech a odstoupil.

"Děkuji." řekla jsem. Wap pokynul hlavou k vystaveným předmětům se zvířecími motivy.

"Poslechni své nitro. K jednomu zvířeti tě to bude přímo táhnout a podle toho si zvol předmět s daným strážcem." řekl. Aha, to z ní snadně. Zavřela jsem oči a soustředila se na své nitro. V záblesku světla se myhla černá křídla. Otevřela jsem oči. Vydala jsem se k předmětům. Chvíli jsem koukala kolem a nevěděla co dál, ale pak jsem někde uvnitř sebe slyšela příšerný skřek. Jakoby jasně říkal jedno slovo pořád dokola; Prsten, prsten, prsten, prsten, prsten, prsten,...

Podívala jsem se po věcech. Pohled mi zpočinul na zlatém prstenu. Místo drahého kamene ho však zdobila černá hlava havrana. Vzala jsem si ho a nasadila na prst.

"Výborně. Teď vyvolej svého strážce." řekl. Sám si sedl na koberec a zavřel oči. Celou jeskyní osvítilo světlo a vedle Wapena seděla liška. Pohladil jí. "Tohle je Talia. Je to moje strážkyně." řekl. Liška vstala a vyskočila mu do klína. "Teď ty."

"Dobře." řekla jsem a sedla si. Zavřela jsem oči a opět se soustředila na mé nitro. Když jsem zahlédla černá křídla, přivolala jsem si onoho ptáka k sobě.

"Jsem Kosé. Jsem tvůj strážce. Vždy jsem tu byl s tebou. A s tebou i zůstanu. Jinak jsem moc rád, že si spolu můžeme konečně promluvit." řekl můj strážce. Protáhl si křídla a jemně se mi uklonil. V duchu jsem se zasmála. "Už můžeš otevřít oči, Sam." řekl. Otevřela jsem je. Přede mnou byl černý havran a koukal na mě svými očky. Zasmála jsem se a dala před něj ruku. Otřel se mi o ní a vzlétl mi na rameno, kde mě jemně štípl do ucha. Můj učitel nade mnou stál a vše sledoval.

"Představíš mi tvého opeřeného strážce?" zeptal se se smíchem a pomohl mi na nohy. Talia se mu pletla pod nohami a ocasem vrtěla ze strany na stranu.

"Tohle je Kosé. A je mi moc sympatický. Jen doufám, že se nebude Zein moc zlobit." řekla jsem.

"Nebude." pošeptal mi havran. "A mimochodem, jen ty mi rozumíš. Nikdo jiný mě neslyší."

Zbytek dne mě Wapen učil různé druhy magie. Nakonec jsem si za jeho pomoci přičarovala postel a na té i s Kosém usnula. Jedinou otázkou zůstává, jak a kdy se odsud dostanu.

Ahojky. Snad se vám líbí. Těšíte se na další kapitolku?
Vaše Kiki ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥