Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 12.

Zatajila jsem dech a podívala se na Zeina. Ten po mě hodil pohled stylu až-řeknu-běž. Kývla jsem. Oba jsme se zvedli. Já zůstala seděl, zatímco černovlásek se postavil ke mně a otáčel se do všech stran. Pak se s pohledem zaměřeným za mě napl a vyčkával. Úplně jsem na sobě cítila vlkův zlověstný pohled. Přejel mi mráz po zádech a já se zhluboka nadechla.

"Tak fajn, Sam. Chci abys běžela co nejrychleji do vily a prvnímu člověku, kterého potkáš, všechno vyklopíš. A hlavně se nezastavuj." řekl mi jemně a dal mi pusu na čelo. Pomohl mi na nohy. Zraněnou ruku jsem nechala podél těla, druhou jsem ho pohladila po tváři a čekala. "Teď." špitl mi do ucha. Zaslechla jsem vrčení, ale to mě nezastavilo a já běžela dál. Byla jsem už v půlce cesty, když les prořízl bolestný křik. Nahrnuly se mi do očí slzy.

"Ne, Zeine." špitla jsem. Přidala jsem na rychlosti, až jsem doběhla do vily. Nikde nikdo. Zakroutila jsem hlavou a vydala se do jídelny. Všichni tam seděli a něco řešili. Všechny pohledy se stočily na mě. Nastalo ticho, které bylo přerušováno slzami, které mi padaly přes obličej až na zem.

Z šoku se jako první probral Artur. Přišel ke mě a vtáhl mě do pevného objetí. Pak mě pustil a dotáhl mě k prázdné židli.

"On............les.......pomoc....." koktala jsem vzlikavě. Přišla za mnou Greisy a chytla mě za zdravou ruku.

"Pořádně se nadechni." řekla mi a já tak udělala. "A teď vydechni." zněl další její pokyn. Poslechla jsem. Spokojeně se usmála se strachem v očích a čekala co ze mě vypadne.

"Zein. On mě vzal na louku u lesa. Moc se mi to tam líbilo. Hodně jsme se nasmáli. A..." podívala jsem se po všech. Netrpělivě čekali a Arty mi naznačil, ať pokračuji. "A pak se za námi ozvalo vrčení. Byl tam." řekla jsem a podívala se po Greisy. Ta jen svěsila rameny. Povzdechla jsem si a z očí se mi zase začaly valit obří slzy. "Noční děs. Objevil se tam zničeho nic. Zein tam s ním zůstal a mě poslal pro pomoc." vysvětlila jsem uslzeně. Místností se ozývalo lapání po dechu a následné vzlyky.

"Fajn. Půjdeme já, Urak, Seth,..." začal vyjmenovávat Arty jména. "... ostatní tady zůstanou. Greisy a Kler, máte na starost Sam." dokončil a se skupinou asi deseti lidí se rozběhl tím směrem.

"Pojď, půjdeme nahoru." řekla Greisy. Kývla jsem. Postavila jsem se na nestabilní nohy, které mi začaly vypovídat služby, a vyšlapali jsme schody nahoru. Tam jsme se zastavili na chodbě. Kler se na mě otočila. Nevnímala jsem ji a bez rozmýšlení vešla do Zeinova pokoje. Holky šly hned za mnou a zamkly za námi.

"A co bude teď?" zeptala jsem se polohlasem. Holky si sedly na gauč, zatímco já si stoupla před knihovnu a přemýšlela, za jakou knihu minule Zein zatáhl.

"To nevím. Potřebuješ něco na čem si vybiješ hněv a smutek a přejdeš na jiné myšlenky." navrhla Greisy a Kler přikývla.

Historie? Ne, to určitě ne. Cestopisy? Ne, pochybuju. Romány? Ty knihy někdo čte? Fantasy? Jo, to by šlo. Ale co ho mohlo natolik těšit. Co tak rád čte...hm. Draci, lvi, okřídlené zrůdy, víly, princezny, superhrdinové, vlkodlaci, upíři.... Počkat. Mám to! Sáhla jsem si na krk a zpod trička si vytáhla přívěsek s vlkem. Vlkodlaci! Ale kteří? Jsou tu čtyři knihy o vlkodlacích. Jedna, která je z pohledu lovců vlkodlaků. Druhá, je to spíše z pohledu třetí osoby s názory obou stran. Třetí, to je taková romantika, je to jen z pohledu vlkodlaků. A čtvrtá, ta vypráví o válce mezi vlky a upíry. Hm. Která z nich... Přešla jsem si sednout na gauč k holkám. Ty po mě střelily pohledem.

"Lukostřelba." řekla jsem. Tím jsem je z míry vyvedla úplně. Nechápavě koukaly a vrtěly hlavami. "Když mám přijít na jiné myšlenky, nejlepší lék bude lukostřelba." vyvalila jsem ze sebe vysvětlení.

"To je sice hezké, ale terče jsou támhle dole a mi jsme tady nahoře. Pokud by nás někdo viděl opouštět dům, řekl by to Zeinovi a ten by nás potrestal za neposlušnost. Když je totiž někdo v nebezpečí, můžou z vily vyjít pouze ti, co jdou pomoct. Ostatní mají přísný zákaz vycházení a neposlušnost je trestána." řekla smutně. "Kromě toho, jediný, kdo od nás střílí, je Zein a ten si svůj luk s šípy schovává bůhví kde. Takže by to bylo stejně k ničemu."

"No jo. To je celý Zein. Vždy byl takový dost samotářský a nikomu nevěřil. Dokonce ani nám. Po smrti naší maminky to bylo nejhorší. Úplně se do sebe uzavřel." hlesla Kler a protřela si oči. Když byl uzavřený, to znamená, že s moc lidmi nemluvil. Natož z holkama. Četl si o nich. Četl si o lásce. Teď už mi to konečně došlo. Vstala jsem z pohovky a přešla ke knihovně. Holky si něco šeptaly a mě si nevšímaly. Toho jsem využila.

Zatáhla jsem za modrobílou knihu. Vlkodlačí láska dnem i nocí. Tak se ta kniha jmenovala. Knihovna se otevřela a kniha se vrátila na své místo. Holky ke mně překvapeně přišly.

"Odkdy je tady tajný výtah schovaný za knihovnou?" zeptala se Kler. Greisy pokrčila rameny a obě se koukly na mě.

"Vy jste o tom nevěděli?" zajímalo mě. Holky zavrtěly hlavami. "V tom případě je to naše tajemství. Nikomu ani muk." pípla jsem. Kývly. Vlezli jsme do výtahu. Zavřela jsem za námi a zmáčkla tlačítko přízemí. Výtah se dal do pohybu. Přešla jsem ke skříňce a vytáhla z ní luk a pár šípů.

"Tak tady si to schovává." poznamenala Kler. Výtah se zastavil, my vylezli ven a zastavili se na určité vzdálenosti před terči. Přiložila jsem šíp na tětivu luku a zaujala postoj, který mě naučil Zein. Vydechla jsem a vypustila šíp. Ten nabral rychlost a zabodl se přesně do středu.

"Páni. Výborná střela." pochválil mě hlas za mnou. Otočila jsem se na něj. Urak. Co tu dělá? Prolítlo mi hlavou. "Jo, malém bych zapomněl, Greisy, potřebujeme tě."

"Proč mě?" zeptala se zmateně.

"No vlastně by jste tam měli být všechni. Je to zlé. Je to moc zlé." řekl.

"Uraku, co se děje?" zeptala jsem se se strachem. Něco uvnitř mi říkalo, že ať je to cokoli, není to vůbec dobré.

"Jde o to.....je postřelený." řekl a v obličeji celý zrudl. Byl smutný. Něco se děje. Vím to. Ale kdo je na tom tak špatně?

"Kdo je postřelený?" ptala jsem se dál.

"Zein." řekl a mě se podlomila kolena. Zhroutila jsem se do trávy. Srdce mi vynechalo úder a krev mi ztuhla v žilách. Po celém těle jsem se třásla.

"Jak moc..?" nezmohla jsem se na celou otázku a jen se v duchu modlila. Urak polknul a zavrtěl hlavou.

"Je to moc zlé, Sam." řekl. "On umírá."

Ahojky zlatíčka. Dojalo vás to? Těšíte se na další kapitolu? Pište do komentářů.
Vaše Kiki ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥