Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 80.

Pohled Zeina;
Se smečkou jsem se domluvil a všichni jsme ráno odešli z domu. Jediný, kdo tam zůstal, byla Sam. Přesně jak jsem chtěl. Poslední dobou se stará jen o nás a naše bezpečí a vůbec nemyslí na sebe. Chtěl jsem jí dopřát aspoň jeden den klidu, aby si odpočinula.

Nutno dodat, že se jí pár dní zpátky nespalo nejlépe a vždycky se probudila unavená. Jednak jsem byl svědkem toho všeho a druhak mi to sama řekla. No a tak jsme jí všichni chtěli udělat radost. Jenom jsme jí zapomněli napsat nějaký vzkaz, ve kterém bychom jí to řekli. Snad nás nebude hledat.

Teď leží celá smečka ve vlčí podobě na rozlehlé louce dál od našeho území. Uprostřed všech vlků jsem ležel v podobě bílého vlka a malá černovlasá holčička mě hladila po srsti. Samantiny rodiče seděli kousek od nás opřený o strom a Dajána lezla po jeho větvích. A Kosé to celé pozoroval nahoře u mraků.

Byl tu naprostý klid a ticho. Kolem nás zpívali ptáci a vítr čechral koruny všech stromů. Kousek u lesa se táhla dlouhá řeka, která divoce narážela do všech kamenů po jejím břehu a občas se ozvalo šplouchání, když se voda odrazila od hladkého povrchu kamenů a vystříkla ven.

Náhle se někde za mnou ozvalo znepokojené koňské řechtání, které neznamenalo nic dobrého. Otočil jsem hlavu tím směrem a můj pohled se zabodl do černého koně, který neklidně stál na začátku louky. Drak se rozhlížel po smečce, jako by snad někoho hledal, a jeho pohled se zastavil na mě.

Livi si sedla k Arturovi a já se proměnil na člověka. Zvedl jsem se na nohy, rozběhl se k Drakovi, kousek před ním zastavil a uchopil ho za otěže. Podíval jsem se mu do očí a pohladil ho po čumáku. Drak přešlápl na místě a sklopil hlavu.

"Copak se stalo, Draku? Kde je Sam?" zeptal jsem se ho a pohladil ho. V tom mi v hlavě naskočila nehezká myšlenka. Můj zamračený pohled koně trochu vyděsil, ale nedal to na sobě moc znát. "Šla nás hledat, viď?" Kůň kývl souhlasně hlavou. Ach jo.

Co mě však trápilo víc, bylo to, kde je teď. Doufám, že je v pohodě a nic se jí nestalo. Přivázal jsem černého koně k nejbližšímu stromu, proměnil se v bílého vlka a rozběhl se zpátky k Livi.

Lehl jsem si k ní a ona mě objala kolem krku a dala mi pusu mezi uši. Bylo to roztomilé gesto. Povzdechl jsem si a v duchu se modlil, aby byla Sam opravdu v pořádku. Jakoby mi Livi četla myšlenky, začala mi klidně do ucha šeptal dvě slova "máma" a "dobrý". Což znamenalo, že je Sam v pohodě.

Netrvalo to dlouho a uvnitř mě se ozval takový zvláštní pocit. Snad se to dalo nazvat instinkt nebo šestý smysl. Tento pocit jsem opravdu dlouho necítil a byla to příjemná změna. Tělem mi projela vlna adrenalinu a já zvedl hlavu k opačnému konci louky.

Mezi stromy se tam pohl keř a o chvíli později z něj vylezla drobná dívka. Na tváři měla dlouhé krvavé jizvy, které jí ušpinili oblečení. Vlasy měla rozcuchané a i přes všechno, čím si před chvílí zřejmě prošla, vypadala klidně a uvolněně.

Na její tváři se objevil úsměv, když mě zahlédla. Livi mě pustila a odstoupila ode mě. Proměnil jsem se na člověka a vedl s dívkou přede mnou oční souboj. Ona mě přímo probodávala pohledem, občas nejistě přešlápla, ale jinak zůstala nadále klidná.

Moc dlouho jsem to nevydržel, taky se usmál a rozpřáhl ruce. Smečka kolem mě se teprve teď otočila na dívku, jakoby si jí doteď ani nevšimla. Blondýnka si mezitím upravila vlasy a rozběhla se ke mě. Když byla jen pár stop ode mě, skočila, obmotala mi ruce kolem krku a já ji rychle sevřel v milujícím objetí.

"Chyběl jsi mi. Příště mi nechejte nějaký vzkaz, že někam jdete." řekla mi a zabořila svůj obličej do mé hrudi. Pořád působila klidně a já jen žasl nad tím, jak to dělá. Radši jsem jí sjel zkoumavým pohledem, abych se ujistil, že nemá žádná jiná zranění. Když jsem se dostatečně ujistil, že jí nic není, oddychl jsem si.

"Promiň. Mělo mě to napadnout dřív. Jinak jsi mi taky chyběla. Hrozně moc." řekl jsem jí, pohladil jí po vlasech a dal jí pusu na čelo. "Jak moc vážně je to zranění na tváři?" zajímal jsem se a ona se mi podívala do očí. Triko mi ušpinila svou krví.

"Moc ne." odpověděla po pravdě, přiložila si dlaň na tvář a během chvilky nezbyla po jizvách ani stopa. Zmizela i veškerá krev na jejím krku a oblečení. A na mém samozřejmě taky. Pak se usmála. "Mám dobrou a špatnou zprávu. Kterou chceš slyšet první?"

"První tu špatnou." hlesl jsem a poznamenal, jak se celá smečka napla. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo čekal na její odpověď. Sam pokývala hlavou a její oči se zaleskly slzama. Prstem jsem jí pohladil po tváři a ona uchopila mou ruku do své.

"Potkala jsem Nočního děse a naše setkání nebylo zrovna příjemné." přiznala, trochu sklopila hlavu, ale pořád mě hypnotizovala svýma zelenýma kukadlama.

"To on ti způsobil to zranění na tváři?" zeptal jsem se jí jemně a úsměvem jí podpořil, aby se mi svěřila. Stiskla mi ruku silněji a zvedla hlavu výš.

"Ano, to mi způsobil on. Možná jsem ho trochu naštvala a on mě škrábl." řekla a pak se usmála. "A teď ta dobrá zpráva. Mám ho." Z toho jsem byl mimo. Má co? Ptal jsem se nejistě v hlavě a věnoval jí nechápavý výraz.

Povzdechla si, zašmátrala rukou v kapce a vytáhla z ní zvláštní přívěsek. Byl trochu zaprášený a zdobený zlatem. Nemohl jsem tomu vůbec uvěřit a překvapeně jsem ten přívěsek probodával pohledem. Pak jsem se podíval na Sam.

"Je to.....snad.......to ani není možné.......... zdá se mi to, nebo je to.....to je ten medailon?" žasl jsem a slova se mi těžce drala z úst. Sam se začala smát, pokývala souhlasně hlavou a zase šperk schovala do kapsy.

"Ano. Je to ten medailon, který jsme potřebovali získat. Otázkou teď však zůstává, co bude dál." řekla a já přikývl. Měla pravdu. Co teď vlastně bude dál? Přemýšlel jsem tiše, zatímco jsem objal drobnou dívku kolem ramen.

"Dneska už to nebudeme řešit, ano? Užijeme si den volna a zítra se uvidí, co budeme dělat." řekl jsem jí, dal jí pusu do vlasů a pustil ji ze svého sevření. Ona se mi podívala do očí a usmála se.

"Dobře." souhlasila, sedla si do trávy a přitáhla si do náruče malou Livi. Sedl jsem si vedle ní, vzal do ruky pár barevných květin a začal jí je zaplýtat do vlasů. Když jsem skončil, měla dva spletené copy plné lučního kvítí.

Sam mi věnovala děkovný pohled, předala mi Livi a lehla si do trávy. Zavřela oči, usmála se a poslouchala zvuky okolní přírody. Kousek od nás se zvedla hnědá vlčice na tlapy a otřepala se. Pak se vydala tryskem k řece. Mezi stromy však zakopla o kořen stromu a spadla na čumák.

Pád to byl mistrovský. To musím uznat. Pomyslel jsem si, začal se smát a díval se, jak se hnědá vlčice zvedá ze země. Sam se zvedla na loktech a koukala se stejným směrem s úsměvem na rtech. Vlčice se však moc nesmála.

"Greisy, jsi v pořádku?" zeptala se jí Sam a tím na vlčici strhla veškerou pozornost. Hnědá vlčice se proměnila na dívku, oprášila si oblečení a došla zpátky k nám.

"Jo, jsem v pohodě. Jen jsem ten kořen přehlédla." řekla a posadila se naproti mě. "Zakopávám celkem často. Překvapuje mě, že sis toho ještě nevšimla, Sam." podívala se na blondýnku ležící vedle mě.

"Víš, já jsem taky dost šikovná na pády a tak." řekla Sam a já kývl. Pravda. Kolikrát už v mé přítomnosti spadla? To se snad ani nedá spočítat. Pomyslel jsem si s úsměvem. Pak jsme si ještě povídali a večer se vrátili domů.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Vím, že jsem dlouho nevydala žádnou kapitolu a mrzí mě to. Byla jsem na dovolené a neměla jsem tam WLAN. Snad v této kapitole nemám moc chyb.
PS: pusťte si písničku v médiích.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤