Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 53.

Otevřela jsem oči a překvapeně vydechla. Kolem mě chodili lidé, bytosti i magický tvorové. Objevila jsem se na nějakém zvláštním náměstí. Všude byli stánky, u každé ulice stála stráž a za pár domy byl vidět krásný hrad.

Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě bílé šaty s hvězdami (viz. média), vlasy jsem měla sčesané do složitého účesu, měla jsem černé boty na podpatku a v rukách jsem držela proutěný koš s malou Livi uvnitř.

Fajn. Teď už jen zjistit, kde a kdy to jsem. Rozhlédla jsem se. Vypadá to, že si nikdo nevšiml, že jsem se tu prostě jen tak objevila. Povzdechla jsem si a vydala se za jednou dívkou. Mohlo jí být tak šest. Měla dlouhé černé vlasy a růžové šatičky. Šla pryč z náměstí a mířila přímo k hradu.

Kdo je asi tam uvnitř? Myslím tím, kdo vládne? Holčička se zastavila před bránou a otočila se ke mě. Přišla blíž, koukla se na malou Livi a zářivě se na mě usmála.

"Vy asi nejste zdejší, viďte paní?" zeptala se mě a jen otupěle kývla. Ten hlas se trošku lišil, ale poznala jsem jí. Přede mnou stála moje sestra, která se za mě objetovala. Teď už asi vím, kde jsem. Jsem doma.

"Promiň. Nepředstavila jsem se. Jmenuji se.....Am. A tohle je moje dcera Livi." řekla jsem jí. Nechtěla jsem říkat moje pravé jméno, ještě bych omylem změnila budoucnost.

"Já se jmenuji Dajána. Pojďte za mnou, představím vás rodině." řekla a vzala mě za ruku. Kývla jsem a vydala se s ní do hradu. Cestou nás přivítalo pár stráží. Je zvláštní tady být. Když vím, co se stalo. No, vlastně tady se to teprve stane.

"Mami. Tati." křikla dívka, když jsme vstoupili do velkého zdobeného sálu. Všude byli květiny, veselé barvy, ptáci a jiné kresby na stěnách. Uprostřed stáli tři trůny a na svou z nich seděli muž s ženou. Král a královna. Nebo bych měla říct táta a máma?

Žena měla dlouhé blond vlasy, které jí sahali až po zadek, seplé do zadu krásnou stříbrnou sponkou. Na hlavě měla usazenou korunu a její hnědé oči jí dělali ještě krásnější. Na sobě měla modré zdobené šaty a k tomu tmavé lodičky na jehlách.

Muž měl černé krátké vlasy a zelené oči. Měl na sobě tmavě modré kalhoty a stejně zbarvenou košili. U pasu se mu houpala pochva s mečem a na hlavě měl zlatou korunu. Ti dva celkově vypadali jako z pohádky. A po každém z nich jsem zdědila něco.

"Koho to vedeš, Dajáno?" zeptala se jí žena. Dívka pustila mou ruku a běžela se posadit na poslední trůn.

"Jmenuji se Am a tohle je má dcera Livi. Jsem tady poprvé a je mi ctí tu být." řekla jsem. Malá se v košíku probudila a začala plakat.

"Takže nejste zdejší." promluvil král. Kývla jsem, položila košík na zem a vytáhla z něj Livi, kterou jsem začala chovat v náruči. "To je zvláštní. Někoho mi strašně připomínáte, jen nevím koho."

"Taky mám takový pocit." hlesla královna a se svým mužem si vyměnila zajímavé pohledy, ve kterých jsem se vůbec nevyznala.

"Děje se něco?" zeptala jsem se. Všichni tři se na mě podívali. "Koukáte na mě, jakoby jste se na něco chtěli zeptat."

"Och, o nic nejde, drahá. Jen z vás cítíme mocnou magii. Tebe i tvé dcery. A ta moc.....je podobná té naší." řekla královna. Kývla jsem.

"To je možné. Slyšela jsem to už od pár lidí." řekla jsem a dala malé pusinku na čelo a do vlásků. Usmála se a přestala plakat.

"Co jste slyšela?" zeptal se král.

"No, nějaké řeči o tom, že jsem jiná a mám velkou sílu a moc. Já jim nevěřila a tady to máte." řekla jsem nevinně a pokrčila rameny. Nevím proč, ale nechci jim říct, že jsem jejich dcera. Vyzní to dost blbě.

"Aha." řekl král a do místnosti vběhl upocený poddaný. Přešel k jeho veličenstvu a uklonil se. "Mluv." pokynul mu.

"Vaše Veličenstvo, omlouvám se, že jsem sem tak vrhnul. Venku na náměstí se splašilo stádo hypogrifů. Zničili polovinu stánku a míří sem. Snažili jsme se je zastavit, ale marně." vyklopil ze sebe. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

"Dobře. Jdeme tam. Vy...." ukázal na mě. ".... pojďte taky." nařídil a my se všichni rozběhli za ním. Občas fakt nesnáším, když se každou minutu musí něco stát. To nemůžu mít aspoň jeden den normální život?

Doběhli jsme tam. Livi se v mé náruči koukala kolem a smála se. Musela jsem se nad tím zvukem usmát. Zastavili jsme a dívali se na tu spoušť. Velká okřídlená zvířata ničila vše, co jim přišlo do cesty. Jeden přiběhl ze zadu ke králi a smetl ho na zem. Tak a dost. Nikdo nebude ubližovat mojí rodině.

"Podrž jí a jdi s ní támhle k tomu sloupu. Já se o to postarám." řekla jsem Dajáně, když jsem jí dávala do péče Livi. Ta se s ní rozběhla k sloupu jedné budovy. Královna mezitím pomohla králi vstát.

Obešla jsem je a jen tak tak se vyhla padajícímu stánku. Vyšplhala jsem na kašnu a rozhlédla se okolo. Bylo těžké hypogrify spočítat, protože byli docela rychlí a než jsem se nadála, už byli někde jinde. Avšak podle mého velmi hrubého odhadů jich je devět. Zkřížila jsem si ruce nad hlavou.

"Havraní brka." řekla jsem a proměnila se do mé druhé podoby. Roztáhla jsem křídla a vzlétla nad náměstí. Dole pořád panoval zmatek. Královská rodina i s Livi byla schovaná u jedné budovy a vyjeveně mě všichni sledovali.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Vypla jsem jeden ze smyslů a ostatní zesílili. Slyšela jsem tak každičký zvuk. Každičký krok. Vždy když jsem podle smyslů zaslechla hypogrifa, uvěznila jsem ho. Kolem krku se mu přičaroval řetěz, který se napl až ke mě a já je takhle všechny pochytala.

Otevřela jsem oči, snesla se dolů a přivázala, teď už krotká, zvířata k železné tyči. Pak jsem pomocí magie začala spravovat jeden stánek za druhým, dokud to tu nevypadalo jako předtím. Proměnila jsem se zpátky a došla k hypogrifovi.

Uklonila jsem se mu, on se uklonil mě a já ho pohladila po zobáku a křídlech. O těchto tvorech jsem toho hodně četla a taková divokost u nich není normální. Něco se muselo stát.

"Ššš. Co se stalo?" zeptala jsem se ho a dál ho hladila. On ke mě nahnul svou hlavu a mě se promítli v mysli jeho vzpomínky. Oni nic nechtěli ničit. Oni chtěli pomoct. Kousek odtud vypukl požár. Chtěli lidí zachránit, ale oni to špatně pochopili.

"Kde je ten požár?" zeptala jsem se. Jeden hypogrif pokýval hlavou k jedné uličce. Šla jsem tam a brzy uviděla plameny. Byla jsem od toho místa daleko a i přes to jsem ucítila kouř a přikryla si rukou nos.

Odstoupila jsem a vrátila se na náměstí. Všichni na mě koukali jako na zjevení a ani se nehli. Zavrtěla jsem hlavou a postavila se do obrané pozice. Svou magií jsem donutila vodu létat a přesouvala jí do uličky na oheň.

Po půl hodině bylo po ohni. Úlevně jsem si oddychla a pohladila hypogrify po hlavách. Ti jen spokojeně mávly křídly. Vrátila jsem se ke královské rodině. Král s královnou měli v očích slzy.

"Kdo jsi? A chci pravdu." zeptala se královna s pláčem a chovala v náruči spící Livi. Povzdechla jsem si a uvědomila si, že na odpověď čekají i všichni lidé a bytosti z náměstí.

"Jmenuji se Samanta Asholová. Jsem vdaná za vlkodlaka a máme spolu dceru Livi. Jsem učednící zaklínače, vlkodlak a také daiva. Schovala jsem se do této doby, abych unikla zlu, které zůstalo v daleké budoucnosti. A taky...........jsem vaše dcera." dostala jsem ze sebe obtížně. Ze všech stran se ozvalo lapání po dechu. Nejvíc však byli v šoku mí rodiče se sestrou.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Dneska už tu máte druhou kapitolku. Trochu jsem se do to vžila a nemohla přestat psát.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤