Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 79.

"Varoval jsem tě. Neměla jsi sem chodit, teď za to zaplatíš. Ale můžeš si za to sama." řekl naštvaně a naklonil se k mému uchu. "Uvidíme, zda-li je tvá krev tak lahodná, jak se tvrdí, daivo."

"Ne, prosím." hlesla jsem a oběma rukama chytla zápěstí jeho ruky, aby povolil stisk na mém krku. Moc mi to však nepomohlo. "Prosím. Prosím." snažila jsem se ho přesvědčit.

"O co přesně prosíš? O to, aby to bylo rychlé nebo o to, abych tě nechal být?" zeptal se mě a v rudých očích mu nebezpečně jiskřilo. Slizky se uchechtl a věnoval mi zákeřný pohled. "Bohužel, ti nesplním ani jedno z toho."

"Ne, dost. To nejsi ty." řekla jsem a on mi sevřel krk ještě silněji. Lapala jsem po dechu, neschopná se biť jen jednou nadechnout. V plicích mi rychle došel vzduch a já začala ztrácet vědomí. V tom momentě muž povolil stisk na mém krku tak, abych mohla v pohodě dýchat.

Splašeně a zrychleně jsem dýchala s pohledem upřeným do travnaté země. Po chvíli už jsem zase vnímala a mohla se podívat černovláskovi do očí. Ten mě sledoval zvláštním zkoumaným pohledem, ze kterého se nedalo skoro nic vyčíst.

"Démone, proč to děláš? Proč ho ničíš? On tohle přeci nechce!" řekla jsem přímo k monstru, které ovládalo muže přede mnou. Ten se jen usmál, jakoby se mu líbilo, že mluvím přímo k němu.

"Pár věcí bychom si asi měli vyjasnit. Já jen cítím jeho vztek a snažím se ho pomstít. Na tom přece není nic špatného." bránil se hned démon s kyselým šklebem. Pořád mě držel za krk, ale už mě neškrtil. Což bylo fajn.

"A ptal ses někdy Lewise, jestli to chce? Jestli chce, aby jsi ho pomstil?" zeptala jsem se a udržovala s černovláskem oční kontakt. Démon v něm se zasmál a opět se naklonil k mému uchu.

"Myslíš, že potřebuji jeho svolení, abych mohl někoho zabít?" optal se mě s úsměvem. "Takhle to nefunguje, zlato. Já si můžu dělat co chci, kdy chci a jak chci. Žádný člověk mi do toho nemá co mluvit. Chápeš?"

"Ne, nechápu. Když byste spolu vycházely a dělali společně kompromisy, bylo by to výhodnější pro vás oba. Nemuselo by se pak stávat, že jeden z vás v nevhodnou chvíli převezme kontrolu nad tělem." hlesla jsem tiše, ale on mě dobře slyšel.

"Možná máš pravdu. Celkem ti to pálí." řekl a zase se mi podíval do očí. "Ale řekl bych, že na nějaké vycházení a kompromisy je už trochu pozdě." oznámil a nasadil si svou kamennou masku.

"Nikdy není pozdě." řekla jsem a tím jsem démona úplně vyvedla z míry. Nechápavě a dost překvapeně na mě koukal. Já však ještě neskončila. "Ale máš pravdu, pro tebe je příliš pozdě." dodala jsem s vítězným úsměvem.

"Jsi nějaká drzá, nezdá se ti?" vydechl démon a jenom lehce zesílil stisk na mém krku. Mě to však byli jedno. Hledala jsem v jeho obličeji aspoň jeden jediný náznak toho, že Lewis poslouchá. Jeho obličej však zůstal stejně chladný.

"Jo, možná jsem drzá, ale pořád mám naději. Věřím, že mě Lewis slyší a bude s tebou bojovat o kontrolu nad tímto tělem. Věřím v to. Věřím jemu." řekla jsem s odvahou a v očích se mi zaleskly slzy.

"Věříš mu? Jsi vážně tak hloupá? Myslíš si, že tady řekneš pár ubohých slov a stane se zázrak nebo co?" křikl po mě démon. Byl naštvaný a přímo soptil. "Vy lidé jste tak strašně hloupý. Pořád se snažíte něco dokázat a přitom nezmůže vůbec nic."

"Aspoň máme víru." řekla jsem odhodlaně a kdybych mohla zabíjet pohledem, byl by na místě mrtvý. Že uráží mě ještě snesu, ale na lidi, smečku nebo mou rodinu si hubu otvírat nebude.

"A k čemu vám ta víra je? Myslíš si, že králové v dávných bitvách vyhráli tak, že si klekli na zem a začali se modlil? To je hloupé a nesmyslné."  řekl a vztek z něj čišel na míle daleko. Zřejmě ho má slova nejen naštvala, ale i urazila.

"Pak máme ještě naději a lásku." hlesla jsem a černovlásek se na mě znuděně podíval. Jako by ho ty moje řeči unavovaly k smrti. Ruku, kterou se opíral o strom, si přitáhl k sobě a náhle se na ní objevili dlouhé temné vlčí drápy.

"Mám těch tvých řečí po krk. Všechno, co vypustíš z pusy, v sobě nese optimismus. To je samé sluníčko, travička, víra, naděje, láska.......blablabla. Uslyším ještě jedno takové slovo a vyrvu ti srdce z těla." zavrčel mi do tváře a pohrozil mi k tomu temnými drápy.

"Proč? Jsi démon, slova by ti ubližovat neměla." řekla jsem a černovlásek se zasmál. V temných drápech mi sevřel rameno a druhou ruku ponechal na mém krku.

"Slova mi neubližují, to ne. Jen mě to uráží. Takové lži. Nic jako láska neexistuje. Vy lidé jste si to vymysleli, ale to neznamená, že v to hned uvěří i ostatní druhy bytostí. Démoni jsou natolik inteligentní, aby věděli, že je to všechno jedná velká lež." prskl démon naštvaně.

"Není to lež." řekla jsem a svou rukou se dotkla jeho hrudi. "Ale musíš to cítit tady. Obávám se, že pokud vy démoni nemáte srdce, tak lásku nikdy nepoznáte."

"Nesahej na mě!" křikl a drápami mi přejel po tváři. Ze čtyř velkých a hlubokých ran vytékalo hodně krve. Rudá tekutina mi hned zmáčela obličej, krk a oblečení. Samozřejmě od ní byl i černovlásek. Navíc mě bolela celá tvář a rány mě štípaly.

"A pro příště, si nech ty lži pro sebe. Nestojím o další kecy." šeptl mi démon do ucha a z drápů si olízl mou krev. "Hm. Lahodná a sladká jako med. Jsi cennější než se zdá." dodal, pustil mě a přeměnil se v obrovského vlka. Během pár vteřin byl pryč.

Nevšímala jsem si bolesti jedné tváře a z rukávu si vyndala zvláštní klenot. Jak to že si nevšiml, že jsem mu ho vzala? Ptala jsem se v duchu, zatímco jsem omámeně točila v ruce přívěskem.

Přívěsek zdobený zlatem se párkrát otočil kolem dokola a vždy, když to udělal, se od něj odrazily sluneční paprsky zapadajícího slunce. Měla jsem ho.

Držela jsem důležitou věc, která mi pomůže, až se budu muset postavit Nočnímu děsovi, čili démonovi. Měla jsem však to, co jsem chtěla získat, i když úplně jinak. Měla jsem medailon.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady. Doufám, že se vám líbí a těšíte se na pokračování. Přece jenom to je celkem napínavé. Co si myslíte, že se stane v další kapitole? Své nápady určitě pište dolů do komentářů.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤