Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 71.

Do města jsme dorazili v pět ráno. Došli jsme do jednoho menšího hotelu a N. nám zaplatil dva pokoje na tento den. V momentě, kdy nám pán podal klíčky, jsem jeden z nich vzala, vyskočila N. z náruče a utíkala po schodech.

Schody jsem brala po dvou a zastavila se až před mým pokojem. Odemkla jsem, vlezla dovnitř a zase za sebou zamkla dveře. Zula jsem si špinavou botu, havraního strážce položila na polštář na posteli a došla do koupelny, která byla součástí tohoto pokoje.

Shodila jsem ze sebe oblečení a dala si rychlou sprchu. Přece jenom to bláto jsem ze sebe smýt musela. Pak jsem se usušila, oblékla si šaty a s blůzkou v rukách opustila koupelnu. Dohopsala jsem k posteli, blůzku odložila na noční stolek a popadla smeták v rohu pokoje.

Zametla jsem všechny stopy po blátě a pokoj vypadal jako nový. Odložila jsem smeták, rozpustila si vlasy a lehla si na druhou půlku postele. Havran už v klidu spal rozvalený přes celý polštář. Bylo to vtipné, takže jsem se pousmála.

Natáhla jsem k němu ruku a zkusila použít svou moc. Vím, že jsem neměla, ale chtěla jsem to zkusit. Když už se z mého nitra vydrala špetka něčeho, co mohlo být mou mocí, celým tělem mi projela neuvěřitelná bolest. Ruka mi spadla k tělu a já zrychleně oddechovala.

Největší bolest mě zasáhla do krku a teď mi v něm nepříjemně štípalo, bodalo a měla jsem pár sekund problém se vůbec nadechnout. Tak fajn, to byla blbost, kterou už opakovat nechci. Pomyslela jsem si a s touto myšlenkou i přes bolest v krku se mi podařilo usnout.

Probudila jsem se po pár hodinách. Přesněji v deset. Vstala jsem z postele, oblékla si blůzku a vlasy si spletla do copu. Na rameni mi přistál havraní strážce, který mě pozoroval svým zvědavým pohledem.

"Dobré ráno. Vyspal ses dobře?" zeptala jsem se ho a pohladila ho po dlouhém černém peří na hlavičce a křídlech. Na krku jsem nemohla, protože mi v tom bránil ten zvláštní obojek. Kosé se mi otřel o prsty na ruce a zaryl mi drápy do ramene.

"Jo. Celkem jo. Ale ty vypadáš, že se každou chvíli zhroutíš." odpověděl mi Kosé. Pokrčila jsem rameny a rukou si nahmatala můj vlastní obojek, pod kterým teď budu mít nehezkou vzpomínku na to, že jsem se snažila použít svou moc.

"Možná. Ale nehodlám to s tebou dál řešit." řekla jsem mu, podívala se na své bosé nohy a pak pohled stočila k jedné zablácené botě v koši. Fajn, zřejmě potřebuji nové boty.

Došla jsem ke dveřím, odemkla je a chytla za kliku s tím, že to řeknu N., aby to věděl. Sotva jsem však otevřela dveře, zamrzla jsem v pohybu a překvapeně se podívala na podlahu před mými dveřmi.

Tam ležely úplně nové šedé dámské botasky. Kdo by to mohl být? Nikdo kromě N. o tom přece nevěděl ne? Pomyslela jsem si a dřepla si. Vzala jsem je do ruky a z jedné z nich vytáhla lísteček. Stálo tam:

Vím, že s jednou botou se daleko nedostaneme. Neptej se mě, kde jsem je vzal a ani kolik stály. Není to dárek, takže mi neděkuj. Ber to jako nutnost. Jinak bychom si rovnou mohli zabalit.
Tvůj N.

Aha. Takže je to od něj. Stoupla jsem si, obula si je, zamkla pokoj a vydala se pomalu dolů. V hlavní místnosti bylo pět dveří s různými nápisy. Bez rozmýšlení jsem se vydala do těch prvních s nápisem: Bar. Bingo.

N. seděl na barové židli a popíjel nějaký rum nebo co. Kapuci měl staženou do očí snad ještě víc, než minule. Nevadí mi to, protože je to jeho věc a já se do toho nechci montovat. Sedla jsem si na židli vedle něho.

"Máš v plánu se opít?" zeptala jsem se s úsměvem a rukou odehnala barmana, který mi chtěl podat taky jednu láhev nějakého alkoholu. Neznámý muž se ke mě trošku otočil a zasmál se.

"Ne, nemám. Jen trochu relaxuji. To víš, čeká nás dlouhá cesta. A mimochodem, jedna flaška mě nemůže nikdy dostat do stavu opilosti. Mám nějakou výdrž." řekne mi a dopije svou flašku.

"To jistě máš." řekla jsem tiše a divím se, že to vůbec slyšel. N. se zasmál a pokýval souhlasně hlavou. Protočila jsem nad tím oči a trochu se uvolnila. "Nevíš, kde se tady můžu najíst?"

"Támhle..." ukázal někam za sebe. "...je automat. Tady máš peníze a jdi si něco koupit. Počkám tě v hlavní místnosti. Máš na to pět minut." Podal mi peníze, vzal si můj klíček od pokoje, zvedl se a odešel.

Zvedla jsem se ze židle a rozešla se přímo k automatu s jídlem. Přela jsem všechno pohledem a zapřemýšlela. Vybírání pro mě bylo vždycky moc těžké. Hm. Nakonec jsem si koupila balíček sušenek s kouskami čokolády. Dost peněz mi ještě zbylo, ale utratit jsem je nechtěla.

Došla jsem do hlavní místnosti s balíčkem v rukách a havranem na rameni. Neznámý muž čekal u vchodu do hotelu a když mě uviděl, vydal se ven. Byla jsem mu hned v patách. Hnala jsem se za ním přes celé město a hřiště. Nakonec jsme zastavili až v parku.

Nebylo na něm nic speciálního, ale mohlo to být důležité. Zřejmě sem často chodil, když byl mladší. Možná se tady stala nějaká osudová věc. Přemýšlela jsem a rozhlížela se kolem sebe. Pak jsem si sedla na lavičku a snědla si další sušenku.

Během běhu městem jsem toho moc nesnědla, protože jsem měla problém držet s N. krok. Kosé do mě dloubl zobákem a já se zasmála. Z balíčku jsem vytáhla další sušenku a nabídla ji havranovi. Ten ji rychle snědl a spokojeně zatřepal křídly.

"Co to děláš?" obořil se na mě pan neznámí. Otočila jsem se k němu, podívala se mu na kapuci a usmála se.

"Sedím na lavičce a snídám." řekla jsem. N. si sedl vedle mě a otočil pohled k jednomu stromu.

"Takhle jsem to nemyslel. Neměla bys toho ptáka krmit těmi sušenkami. Čokoláda zvířatům ubližuje." řekl mi a já se zasmála. Neznámí ke mě stočil hlavu a mě přeběhl mráz po zádech. Ta kapuce ho dělala děsivějším, než ve skutečnosti je.

"Kosé dobře ví, co může jíst a co ne. Navíc poslední rok a půl, možná dýl, byl jen ve své lidské podobě. Takže o jeho zdraví se vážně bát nemusíš." řekla jsem s úsměvem. Na to N. nic neřekl.

Z balíčku jsem vytáhla další sušenku a pomalu mu ji podala. Neznámí byl dost překvapený, ale nakonec si ji vzal, snědl ji a na rtech se mu objevil úsměv. Kývla jsem hlavou a sama si jednu pochoutku snědla.

"Proč jsi mi tu sušenku dala? Proč jsi na mě tak hodná? Vždyť mě pořádně ani neznáš a nevíš kdo jsem." řekl N. a promnul si prsty na ruce.

"To je pravda, ale mám pro to své důvody. Chovám se k tobě hezky, protože ty se ke mě chováš stejně. I když si to nechceš přiznat. Zachránil jsi mě v tom lese, nesl jsi mě, když jsem přišla o botu, zaplatil jsi mi pokoj, dal jsi mi nové boty a svěřil mi peníze, abych zahnala hlad." řekla jsem. "Udělal jsi toho pro mě za tak krátkou dobu dost."

"Pravda. Všechno, co jsi vyjmenovala jsem udělal, ale ne zadarmo. Jak říkám, neznáš mě. Až dojdeme na konec cesty a ty o mě budeš vědět vše, tak budu chtít něco na oplátku." pronesl neznámí a mě pohltily obavy. Co bude chtít na oplátku? Dám mu vše, co mu budu schopna dát. Pokud však po mě bude chtít něco zlého, tak mu to nedám.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Po nějaké době je tady další kapitola. Doufám, že se vám líbila a těšíte se na další.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤