Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 32.

Už letím den a pořád jsem daleko od domova. Z mraků začalo pršet, blýská se a slyším hromy. No bezva, ještě mě zastihne bouře. Zvedl se vítr a já ztratila kontrolu nad křídly.

Klesala jsem, proletěla větvemi stromu a tvrdě dopadla do vlhké hlíny. Naštěstí jsem si chránila bříško, hlavu jsem si ale nekryla. Au. Všechno v zorném poli se mi zamlžilo, víčka mi bolestí klesla a já upadla do bezvědomí.

Probral mě lehký dotyk na čele. Otevřela jsem oči a snažila se zorientovat. Jeskyně, vlhko, světlo, vlkodlak.... Vlkodlak? Stočila jsem hlavu k onomu pachu.

Vedle mě seděl nějaký muž, tak třicet let, a ošetřoval mi tržnou ránu na čele, která mě strašně pálila. Nejspíš za to mohla dezinfekce.

"V pořádku?" zeptal se starostlivě a zvedl se. Přišel k němu nějaký chlapeček a objal ho. Chlapec se na mě otočil a začichal. Pro Boha. Jeho oči byli celé zakaleně bílé. On nevidí. Chudáček.

"Jo, v pořádku. Kdo jste?" zeptala jsem se a měřila si je pohledem.

"Jmenuji se Qin. Tohle je můj syn Jeremy. Jsme vlkodlaci samotáři." řekl ten muž a pohladil chlapce po vlasech.

"A vaše paní?" optala jsem se jemně.

"Zabili jí lovci a mému synovi udělali tohle. Zrůdy jedny." rozčílil se a zatnul ruce v pěst. Tak jo, jen klid. Natáhla jsem k němu ruku. Kašlu na formality.

"Podej mi ji." řekla jsem a čekala. Ani se nehnul a nejistě na mě hleděl. "Podej mi tu ruku Qine." hlesla jsem prosebně a zahleděla se mu do očí. Váhal, ale nakonec mi ji podal. Chytla jsem ho pevně za zápěstí, až syknul. Cítila jsem jeho lásku k chlapci. Volná ruka mi vzplála modrým ohněm a já se dotkla hořícím prstem Jeremyho. Jeho oči dostali barvu, nevěřícně zamrkal a usmál se. Stáhla jsem si ruce zpět.

"Daiva? Omlouvám se Vaše Výsosti, že jsem vás hned nepoznal a moc vám děkuji za to, co jste právě udělala." řekl ohromený Qin a postavil chlapce na zem. Ten se rozběhl za roh jeskyně.

"V pořádku. Vy toho víte o Daivách hodně, že?" zeptala jsem se. Kývl. "Můžeme zemřít?"

"Ne. Můžete maximálně usnout navěky, ale umřít nemůžete." vysvětlil mi. Zajímavé. A jaký přesně je v tom rozdíl? No, nebudu to dál řešit.

"Kolik let se dožíváme?" zeptala jsem se na další věc, co mě právě napadla.

"Něco okolo sto tisíce let." řekl mi. Otevřela jsem pusu a snažila se najít vlastní hlas.

"T-to není možné." šeptla jsem rozřeseně a zamrkala. Muž se zasmál a sedl si přede mě.

"Je to možné. Další otázka? Dost by mě zajímalo, na co se mě zeptáte teď." řekl a usmál se.

"Jak to máme s láskou? Co když miluji někoho, kdo není daiva." zeptala jsem se a promnula si prsty na ruce. Vážně bych to chtěla vědět.

"Záleží na tom, co je zač. Je to zaklínač? Člověk?..." nedořekl to, protože jsem mu do toho skočila s jednoslovnou odpovědí.

"Vlkodlak."

"V tom případě je to celkem lehké. Když se daiva zamiluje do vlkodlaka a dá mu své srdce, a on to samé udělá pro ní, část její dlouhověkosti se přesune na onoho jedince. Přesněji půlka. Každý z vás se tudíž dožije padesáti tisíc let. Ale k tomuto může dojít jen v případě, že se dva milují natolik, že se vezmou." vysvětlil mi. Kývla jsem.

"Svatba? Vlastně proč ne, ale měli bychom to podniknout do pěti měsíců nejpozději." řekla jsem a vstala. Jedno z křídel jsem měla vyhozené z kloubu. No co se dá dělat. Soustředila jsem se, křídla se rozplynula a mé tělo obalila mlha. Všechny řezné rány se mi zahojily a mé oblečení se změnilo na bílou halenku a tmavě modré kalhoty. Měla jsem obuté šedé tenisky a zčesané vlasy do polovičního culíku.

"Do pěti měsíců? Proč tak rychle? Nespěcháte na to nějak?" zeptal se podezíravě muž.

"No vlastně...." řekla jsem, otočila se k muži a chytla se za vystouplé bříško. Bariéra opadla někde v mlze. "...ani moc ne." odpověděla jsem.

"Vy jste těhotná? Takže si to shrneme. Jste poslední žijící daiva, jste zamilovaná do vlkodlaka a čekáte s ním dítě?" optal se. Kývla jsem. "Tak to je hustý. Vážně hustý."

"Jo, to je." řekla jsem. Rozhlédla jsem se po jeskyni. Mají tu moderní nábytek. Hm. Celkem krásné a útulné. No nic. Vyšla jsem před vchod a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.

Právě mě něco napadlo, ale nevím, jestli mi to vyjde. Za pokus nic nedám. Tak fajn drobečku můj, něčeho se tam uvnitř chyť, maminka jde čarovat.

Překřížila jsem si ve vzduchu ruce nad hlavou. Vyplula mi z nich mlha a obtočila se kolem mě. Usmála jsem se.

"Zdravím všechny živé tvory, bytosti, organismy i stvůřičky. Mé jméno je Samanta Mekková a jsem poslední žijící daiva. Pokud mě teď slyšíte, najděte mě a pomozte mi dostat se domů. Předem všem děkuji. S pozdravem vaše drahá Sam." řekla jsem, sklopila ruce a nechala mlhu zmizet. "Tak co myslíš zlatíčko, povedlo se to?" zeptala jsem se s úsměvem a pohladila si bříško.

Vzhlédla jsem k obloze a poté k lesu. Zatím nic. Pokrčila jsem rameny. Aspoň jsem to zkusila. Vrátila jsem se do jeskyně. Qin mi podal misku s bramborovou kaší a zeleninovou oblohou.

"Děkuji." šeptla jsem a hladově se do toho pustila. Taky se není čemu divit. Jím za dva. Takže fakt, že mám pořád hlad, je zcela oprávněný.

"Není zač." řekl muž a taky se pustila do jídla. "Viděl jsem vás tam venku. Bylo to super. Večer si beru hlídku, takže kdyby přišli, dám vám vědět."

Kývla jsem a uklidila špinavé nádobí. Qin mi přidělil jednu postel a odešel ven. Vplula jsem pod peřinu a usla.

"Vstávejte. Vaše Veličenstvo. Vstávejte." budil mě hlas. Otevřela jsem oči a zamrkala do světla lampy. Vyhoupla jsem se do sedu a koukla na Qina.

"Co se děje?" zeptala jsem se starostlivě. Ukázal k vchodu do jeskyně a pak ruku stáhl zpátky.

"Vyslyšeli vás, Vaše Veličenstvo. Jsou tady." vysvětlil a pomodlil se. Usmála jsem se, stoupla si, upravila se a vydala se do tmy. Před jeskyní byli snad všechny bytosti z celého světa. Páni. Když jsem tam přišla, všechny pohledy se stočili na mě. Polkla jsem a usmála se.

"Vaše Veličenstvo, slyšeli jsme vaši prosbu a přišli jsme vám pomoct."

Ahojky zlatíčka. Snad se vám dnešní kapitolka líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤