Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 56.

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy. Cítila jsem krev a slyšela jen moje vlastní slzy, které se mi draly z očí a kapaly v pravidelných intervalech na zem. Vzpomněla jsem si na všechno, co se stalo a z mého nitra se vydral tichý vzlyk.

Se strachem jsem otevřela oči a podívala jsem se kolem sebe. Sakra. Byla jsem řetězy kolem zápěstí a kotníků připoutaná ke zdi a nacházela se v tmavé chladné cele. Aspoň myslím. V té tmě skoro nic nevidím.

Ozvalo se vrzání dveří a do místnosti vešel nějaký muž. Popadl bič, zamkl za sebou a došel ke mě. Přejel mě pohledem, šíleně se usmál a začal chodit sem a tam.

"Jsi vzhůru celkem brzy. Myslel, že to potrvá déle. Nu což. I když takhle je to lepší." řekl a zasmál se. "Můj pán mi nakázal tě mučit, ale já to chci zábavnější. Budu se tě ptát na otázky a když se mi tvá odpověď nebude líbit, tak ti ublížím." Nereagovala jsem.

"První otázka. Jak ti mám říkat?" zeptal se. Na sucho jsem polkla a skousla si spodní ret. Nechci odpovídat. Ale zřejmě nemám na výběr.

"Je mi to jedno. Říkej mi, jak chceš." řekla jsem polohlasem přes slzy. Muž se zasmál a švihl mě bičem do ruky. Bolestně jsem vzlykla a zadržovala výkřik.

"Tahle odpověď se mi moc nelíbí, ale dobrá tedy. Budu ti říkat Wolfina, protože jsi vlkodlak. Další otázka. Co máš za schopnosti?" zeptal se a já zavrtěla hlavou.

"Tak ty mi to neřekneš?" otázal se slizce. Se strachem jsem kývla. Práskl bičem o stěnu. "Odpověz nebo tě to bude bolet a to hodně." řekl. Nic. Neřekla jsem nic.

Muž zakroutil hlavou, odešel z cely a po chvíli se vrátil zpátky i s jakýmsi roubíkem nebo co to bylo. Zase zamkl a strčil mi tu věc do pusy. Bylo to odporné. To to cestou namočil do nějakého slizu?

"Nechtěla jsi mluvit, tak nebudeš moct mluvit." řekl a bičem mě zasáhl do ruky, nohy, břicha a krku. Bolelo to. Strašně moc. Chtěla jsem křičet, ale přes tu věc jsem nemohla.

"Změníme taktiku, co ty na to? Bič ti zřejmě nepřináší bolest, takže zkusíme dýku." řekl a vytáhl stříbrnou špičatou dýku z kabátu. Chvíli si s ní hrál a pak se na mě podíval. Zavrtěla jsem hlavou. Prosím, ne. Pomyslela jsem si.

Ušklíbl se a zabodl mi dýku do ramene. Celým tělem mi projela vlna bolesti a slzy se změnily na vodopád. Zrychleně jsem dýchala a počítala si v duchu do deseti. Pak bolest částečně ustala.

To však muž nechtěl. Vytrhl mi zbraň z ramene a já začala kopat nohama. Ne. Bolí to. Už dost. Nechci. To bylo jediné myšlenky, které mi teď probíhaly v hlavě. Na nic jiného jsem myslet nemohla. Nešlo to.

Ozval se výstřel. Muž měl v ruce pušku a střelil mě do břicha. Rána byla dost hluboká a náboj v ní zůstal. Krvácelo to. Hodně. A mě pomalu docházela energie a síla. Začaly se mi klížit oči a já opět upadla do bezvědomí.

Pohled třetí osoby:
Blondýnka přivázaná řetězy ke stěny začala blednout, zavřela oči a zřejmě opět omdlela. Muž se zasmál a zbraně schoval. Odemkl dveře, odešel a nezapomněl zamknout.

Dívka už tam bezvládně visela víc jak dvě hodiny a ani se nehla. Muž už nepřišel a to bylo dobře. Najednou se dívka prudce vzbudila a koukala před sebe.

Něco bylo špatně. Ta dívka měla úplně rudé duhovky a vypadalo to, že snad ani neví, co se s ní děje. Zřejmě jí něco uvnitř ovládlo, zatímco ona dál spí.

Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvalo tříštění kovů a stěny, když se blonďatá dívka snažila dostat z pout. Trvala střídavě rukama i nohama a než by jste se nadáli, řetězy se v půlce přelomily a ona se postavila na zem.

Její pohled byl pořád stejně ledový a její ruce začali hořet. Jedná ruka hořela modře, zřejmě voda nebo led. Druhá hořela oranžovo červenými plameny, oheň. Rány se jí zahojily a nezůstala po nich žádná stopa.

Co se s ní stalo? Objevila se jí nová schopnost? Nebo to souvisí s tím, že jí něco ovládá? A co to vlastně je? Dá se odvolat? Bude zase v pořádku? Hodně otázek, ovšem odpověď žádná.

Pohled Sam:
Byla jsem v nějakém divném snu nebo něčem takovém. Spíš se jednalo o stav v bezvědomí. Všude byla tma a občas se kolem mě myhla nějaká vzpomínka. Bylo to děsivé. Najednou jsem se objevila v nějakém pokoji.

"Vítej Sam. Jsi v bezvědomí a tvá duše se nějak dostala sem. Teď mě poslouchej. V reálném světě ti můžu pomoct, ale musíš mi to dovolit." řekl někdo a já se rozhlížela kolem. Pak jsem si všimla černovlasého může opřeného o stěnu.

"Kdo jste?" zeptala jsem se ho. Byl mi povědomí. Navíc vypadal trochu jako můj otec, ale ten to určitě není.

"Jmenuji se Tomas. Jsem bratr Lewise." řekl mi a já překvapeně otevřela pusu.

"Ale vždyť jsi mrtvý." křikla jsem vyděšeně a chytla se za hruď. Kývl. "Ale jak? Může za to moje rodina?"

"Jsem mrtvý, ale můj duch žije dál. Teď jsem něco jako vzpomínka a i když nepatřím tobě, jsem s tebou. A navíc jsem dostal schopnosti. Ovládám oheň a led. A tvoje rodina za mou smrt nikdy nemohla. Mohl jsem si za to sám. Můžu ti teda pomoct?" zeptal se mě. Zamyslela jsem se.

"Dobře. Pomoz mi. Ale co budu dělat já, když ty převezmeš kontrolu nad mým tělem?" zeptala jsem se. On ke mě přišel, pohladil mě po tváři a naklonil se k mýmu uchu.

"Ty se hezky prospíš. Až budu hotoví tam venku, tak ti dám vědět a ty převezmeš zpátky kontrolu." řekl a já kývla. Lehla jsem si do postele a zavřela oči. Kvůli tomu všemu jsem si ani neuvědomila, jak jsem vlastně unavená. Během minuty jsem usla a ucítila prazvláštní tlak. Tomas. Pomyslela jsem si a propadla se do říše snů.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Další kapitola je tady. Tak co, jste zvědaví, co bude dál?
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤