Ahoj. Jmenuji se Samanta Mekková a tohle je můj příběh. Na začátek se tohle městečko zdálo docela obyčejné, ale to je lež. Když jednou večer napadne hnusná obluda porybného a ten skončí na pitevním stole, rozjede policie hledání a varují všechny, ab...
V televizi dávali úplný prd, tak jsem jí vypnula, zbalila si věci a šla ke dveřím. Snow ke mě přihopsal a koukal na mě smutným pohledem. Podrbala jsem ho za ušima.
"Musím pryč. Chodím totiž do školy, víš. Hned jak skončí, vrátím se. Ale ty zůstaneš tady, nemůžeš jít se mnou." řekla jsem. Kývl. Možná mi rozuměl, ale kdo ví. Vyběhla jsem ze dveří a zamkla za sebou.
Pěšky jsem došla za pár minut do školy. U skříněk na mě čekala skupina grázlů, kteří si dovolují na slabší jedince. Povzdechla jsem si a zkusila je obejít. Nepovedlo se. Jejich šéf mi podrazil nohu a já spadla na zem.
"Jej. No podívejte na ní. Spadla." zasmál se Henry. Přišel ke mě a chtěl mi vrazit pěstí do obličeje, když se tam zničeho nic objevil on.
Byl to vysoký černovlásek. Pod mikinou se mu rýsovalo svalnaté tělo. Jeho modré oči mě utápěly. Byly jako rozbouřené moře. Prohrábl si vlasy a s kamenným výrazem ve tváři došel k nám.
"Dovoluj si na někoho sobě rovného." poznamenal kluk a stoupl si přede mě. Zvedla jsem se na nohy a úlevně vydechla. Aspoň někdo je tu normální. Ve škole navíc nemám žádné kamarády, takže bomba.
"A to je ten problém. Nikdo mi tady není rovný. Jsou tady samý nuly." vyprskl smíchem Henry. Můj zachránce se zasmál. Měl krásný medový hlas a navíc voněl po lese.
"To se pleteš. Jsem tady já a co si pamatuji, nikdo mě nedokázal přeprat." řekl černovlásek.
Henry zaťal pěsti a vrhl se na něj. Vypálil po něm pěstí, on se však vyhl a udeřil ho do spánků. Henry se zřítil k zemi a ani se nehnul. Ta jeho banda ho čapla a odnesla na nejbližší toalety.
Já se vděčně podívala na svého zachránce. Stočil ke mně pohled a modrá se střetla se zelenou. Usmál se a podal mi ruku.
"Jsem Zein Ashol." představil se mi. Podal mi ruku a v očích mu vzplály podivné jiskřičky. Ruku jsem mu stiskla.
"Samanta Mekková. Děkuji za záchranu." řekla jsem, pustila jeho ruku a šla po schodech do třídy. Ještě jsem zaslechla něco co mohlo být - nemáš zač.
Ve třídě jsem si sedla do poslední lavice. Henry i s bandou tu už byli a propalovali mě pohledem. Za chvíli do třídy vešel učitel a za ním šel Zein.
"Tak, dobrý den vážení. Máme tu nového žáka. Prosím řekni nám o sobě něco." vyzval ho učitel.
"Jmenuji se Zein Ashol. Je mi devatenáct let a miluju procházky lesem." řekl. Všechny holky na něho hleděly s šibalským úsměvem. Učitel kývl.
"Běž si někam sednout." řekl mu. Všechny holky se hned postavily a začaly se překřikovat a hádat o tom, kam si má sednout. Nebo spíš, za kým si má sednout.
Zein si povzdechl a nasadil svou kamennou tvář. Pak k mému překvapení došel až ke mně.
"Je tady místo?" zeptal se mě. Kývla jsem. Posadil se a všichni utichli. Zein se opřel o židli a poslouchal výklad učitele. Já ale nemohla. Né, když tu byl on. Celý den jsem ho po očku sledovala, ale už se neusmál a ponechal si vážnou tvář.
Když škola skončila, vydala jsem se domů. Zein šel domů přes les, bůhví kde bydlí. Došla jsem tam a zamkla za sebou dveře. Bylo ticho. Zula jsem si jehlovité podpatky a vešla do mého pokoje. Bylo tam pootevřené okno a na koberci před postelí spal Snow.
Když se probudil, začal mě olizovat. Choval se jako malý vlče. Batoh jsem hodila na zem a žuchla sebou do peřin. Snow tam taky skočil a lehl si. Hlavu si dal na tlapky a pozoroval mě. Otočila jsem se na něj a položila jsem si hlavu na jeho srst na boku.
"Víš, dneska do školy přišel nový žák. Jmenuje se Zein a já nevím čím, ale něčím mě zaujal a teď na něj nemůžu přestat myslet." řekla jsem mu. Olízl mi krk a já zavřela oči. Ani jsem to nepostřehla a usnula jsem.
Ahoj zlatíčka. Vyšla další kapitola. Snad se vám bude líbit. Vaše Kiki 🌹🌹
Zein :
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
