Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 10.

Ráno mě vzbudilo, když mě někdo začal hladit po vlasech. Nasála jsem jeho vůni. Zase voněl po lese. Tak počkat. Otevřela jsem oči a zvedla se do sedu. Za mnou se ozval smích. Otočila jsem se na pobaveného černovláska. Vždyť já na něm spala. A líbilo se mi to.

"Dobré ráno." řekl a vyhrabal se z postele. Měl na sobě jen tepláky a opět byl bez trička. To mi dělá schválně. Já tu malém kvůli němu slintám na podlahu a on se baví.

"Dobré jak pro koho. Co tady děláš?" zeptala jsem se. Malá Kler zívla a vstala. Přišla ke mě a podívala se na černovláska. Taky byla zvědavá.

"Ale co by. Šel jsem se večer napít a když jsem se vracel, slyšel jsem tě křičet. Noční můra?" optal se.

"Jo, taky jsem to slyšela. Vzbudilo mě to." přitakala Kler a Zein si ji vzal na klín.

"Jo, noční můra. A dost živá. Za křik se omlouvám." pípla jsem. Kler mě objala a kývla. "Zeine, mohla by mi Greisy půjčit nějaké oblečení, prosím?"

Kývl a vyšel z pokoje. Dívenka se oblékla a šla dolů do kuchyně. Za pár minut do pokoje vtrhla Greisy s náručí plnou oblečení. Položila ho na zem a pořádně si mě prohlédla.

"Ahoj. Jsi v pořádku? Ten křik jsme slyšeli všichni tady. Byl plný zděšení a bolesti." kvikla hnědovláska a pomalu přešla ke dveřím.

"Ahoj. Jo jsem a promiň." zavrtěla jsem hlavou do stran a začala se přehrabovat oblečením.

"Mimochodem, Artur se ti moc omlouvá za tu ruku. Byla to nehoda. Nechtěl ti ublížit." šeptla a zmizela.

"Vždyť já vím." řekla jsem. Oblékla jsem si kraťasy, bílé tílko a šedý kardigál. Vlasy jsem si rozčesala a spletla do copu. Při každém pohybu jsem si dávala pozor na obvázanou ruku. Když jsem se vrátila z koupelny, na stolečku byl vzkaz a u něj byl krásný náhrdelník s přívěskem. Přívěsek měl tvar měsíce, ve kterém byl vlk. Krása. Vzala jsem vzkaz do ruky. Stálo tam;

Ahoj. Za to ráno se omlouvám. Je mi líto, co se ti stalo i ta noční můra. Ten přívěsek ber jako omluvu a jako symbol toho, že odteď patříš mezi nás.
Tvůj Z.A.

Zasmála jsem se. Tak jo. Náhrdelník jsem si zapla kolem krku. Padl mi. Vlky mám ráda. Sešla jsem schody do kuchyně. Jídelní stůl, který měl přes třicet židlí, byl teď plný k prasknutí. Na každé židli někdo seděl. Dokonce i Zein. Na stole byla hromada jídla, všechno možné, co si kdo vzal, to měl. Zein se na mě podíval a rukou mi naznačil, ať jdu za ním. Volná židle už tu nebyla žádná. Potichu jsem k němu došla. Chytl mě za pas a posadil si mě na klín. Podal mi tác s nakrájeným jablkem. Usmála jsem se na něj.

"Chápu, chápu, chápu. Chceš mě i nakrmit?" zeptala jsem se pobaveně a zraněnou ruku si položila do klína. Všichni se na mě podívali a zadržovali smích. Zein se uchechtl.

"Není třeba. To zvládneš sama, no ne?" provokoval mě. Všichni se zasmáli a dál sledovali situaci.

"Nějaký drzý, nemyslíš?" rýpla jsem si do něj. Z tácu jsem snědla už asi polovinu jablek a černovlásek se na židli zavrtěl.

"Nějak moc si dovoluješ, ne?" zeptal se s humorem. Všichni se opět začali smát. Zein mě začal lochtat. To jsem nevydržela a začala jsem se smát taky.

"Tak jo, vzdávám se." knikla jsem přes smích. "Ale není to fér. Nemůžu se bránit." zasmála jsem se. Všichni jsme se dobře bavili.

"Ty abys neměla poslední slovo, co Sam?" zeptal se mě s humorem Arty. Přikývla jsem. Otočil se a políbil Greisy. Ta mu to oplatila. Naklonila jsem se k černovláskovi a dala mu lehkou pusu na krk, tak aby to nikdo neviděl. A taky že ne.

"Počkám na tebe ve tvém pokoji." informovala jsem ho a zvedla se. Přešla jsem k nějaké dívce s modrými vlasy. Nahla jsem se nad ní a z tácku, co byl před ní, jsem si vzala celé jablko a zakousla se do něj. Mňam. Otočila jsem se a vydala se ke schodům nahoru. Před nimi jsem se zastavila.

"Jo a Zeine?" křikla jsem. Když bylo za mnou ticho, pochopila jsem, že se na mě všichni otočili.

"Ano?" otázal se jmenovaný. To my na rtech vykouzlilo úsměv. Ten jeho nádherný hlas plný něhy.

"Když už budu u tebe v pokoji, zaberu ti na pár hodin koupelnu. Musím si umýt vlasy a nechci překážet u Kler. Takže tě chci varovat, ať tam nelezeš nebo ti moc ublížím. A to nechci. A propo, kdybych ti tu koupelnu vytopila, tak to byla nehoda." dokončila jsem svůj proslov a s úsměvem se na něj podívala. Všichni byli v šoku a s pokleslou čelistí na mě hleděli. I Zein byl překvapený. Zavrtěl hlavou, zasmál se a hodil po mě prázdný tác. Tomu jsem se vyhla.

"Jestli mi vytopíš koupelnu, tak za sebe neručím." křikl po mě. Já se jen nevinně usmála a pokrčila rameny.

"Teda holka, ty máš páru. Tohle si nikdo na Zeina nedovolil a abych řekl pravdu, tak tohle je poprvé, co ho vidím se nenuceně smát." křikl po mě nějaký muž sedící vedle Uraka. Ten se jen usmál.

"To kdybys věděl, co ona všechno způsobila." zasmál se Urak a mávl nad tím rukou. Všichni utichli a nechápavě se na něj podívali. Muž si povzdechl. "Včera jsem poprvé viděl Zeina vařit." vysvětlil.

"To vážně?" divila se nějaká žena.

"Jo. Udělal tady Sam palačinky. A staral se o ní." utrousil muž. Všichni zalapali po dechu a překvapeně se podívali na již zmíněného mladíka. Ten měl na tváři úšklebek a byl opřený o židli. Byl v naprostém klidu a nic neříkal, tak jsem se slova chopila já.

"No, na to že jsi ty palačinky dělal poprvé, byly celkem dobrý." utrousila jsem kousavou poznámku. Všichni se na mě otočili a začali se smát. Zein vstal, přešel ke mně a popadl mě za pas. Přehodil si mě přes rameno. Bylo hrobové ticho. Bouchala jsem ho pěstí do zad. Ani to s ním nehlo a zasmál se.

"Nemá smysl se vzpírat. Stejně mi to k ničemu nebude, že?" řekla jsem.

"Chytrá holka." řekl mi a plácl mě přes zadek. Všichni propukli v záchvat smíchu, jen já nasadila vážnou tvář.

"Tak tohle ti nedaruju, Zeine. Toho ještě budeš litovat." křikla jsem naštvaně. Pokrčil rameny a nesl mě nahoru.

"Když myslíš. Já si chci jenom pohlídat, že mi nevytopíš koupelnu." řekl mi cestou nahoru. Ještě jsem zaslechla další vlnu smíchu, když jsme došli nahoru. Zein vstoupil do svého pokoje, zamkl za námi dveře a položil mě do postele.

Ahojky zlatíčka. Je tu další kapitola.
Vaše Kiki ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥