(Probíhají úpravy)
Arya Volturi, princezna upírů.
Když se s Cullenovými přestěhovala do Forks, nečekala, že tam najde někoho, do koho se zamiluje. A hlavně nečekala, že to bude člověk.
Podívejte se na příběh 3 000 starého upíra a na příběh obyčejn...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rok 1425 př. n. l.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Co jsem to provedla?"
~°~♡︎°🆎°♡︎~°~
Mladá dívka klečela na kolenou na malém náměstí vesničky a jedna její dlaň spočívala na otevřených ústech a druhá byla položená na břiše.
V jejích očích se lesky slzy, které ale ovšem nemohly na povrch a téct jí po tvářích.
Její ruce a šaty byly zbarvené rudou krví i vlasy byly slepeny krví. Krví, která patřila nevinným lidem. Mužům, ženám a dokonce i dětem.
Z jejích úst vyšel vzlyk, ale žádné slzy téct prostě nemohly.
Dívka zírala na plameny velkého ohně, ve kterém ležela spousta mrtvých těch a nedokázala se podívat jinam.
Celé město bylo vyvražděno. Ve městě nezbyl nikdo, kdo by byl naživu, nebo zraněný. Všichni leželi na hromadě v ohni.
A všechnu tu smrt způsobila jediná dívka, která se na to dívala.
Jak se na to tak dívala, uvědomila si, že to co udělala, bylo příšerné. Bylo to, jakoby se jí v hlavě přesunul spínač z monstra na člověka.
Nemohla uvěřit tomu, že tohle způsobila ona, a že způsobila spoustu dalších úmrtí a všechno to byli nevinní lidé.
Byla to už několikátá vesnice, kterou vyvraždila a bez smilování nebo lítosti, ale teď jakoby se jí v hlavě něco přepnulo a ona si uvědomila, co udělala.
A tolik toho litovala.
Světlo ohně osvětlovalo její bledou pokožku a její rudé oči plné lítosti a bolesti. Bolesti, která se nedala ani vyjádřit.
,,Co jsem to provedla?" Zašeptala a otočila se jen, aby se podívala svého otce a další dva upíry s úšklebky na tvářích.
,,To co normální upír dělá. Loví a živý se lidskou krví." Odpověděl Aro a položil svou ruku na rameno své dcery.
,,Ale za jakou cenu?" Zeptala se Arya.
,,K tomuhle jsme byli stvořeni, Aryo, k zabíjení." Řekl přísně Aro. ,,Ale ne k zabíjení v takovém měřítku." Odporovala, shodila Arovu ruku z ramene a naštvaně vstala. ,,Tohle jsme my, Aryo a ty to musíš přijmout." Řekl Marcus a další dva upíři přikývli.
,,Já taková ale nechci být." Odsekla. ,,Opravdu? Rozhlédni se, Aryo. Vzpomeň si, jak vypadaly ty minulé vesnice. Jak moc jsi vraždila. Jak moc jsi si to užívala." Řekl Aro a Arya zahanbeně a smutně sklonila hlavu dolů a dívala se na své potrhané šaty. Jak mohla zapomenout? Jak mohla za pomenout na vesnice v plamenech a všechna ta mrtvá těla od krve.
,,Nevypadá to, že taková nechceš být. Jsi upír. Monstrum, kterému je předurčeno živit se lidmi, lovit a zabíjet. Přijmi to." Pokračoval Aro. ,,Tohle je tvůj život." Dodal Caius.
,,Pojď, Aryo. Jdeme domů." Rozkázal Aro přísně a pomalu začal odcházet společně se svými společníky.
Arya se naposledy podívala na plameny, než následovala tři upíry a úplně zničenou vesnici nechala za sebou.
