Vampire princess (FF Twilight Saga)

XIV.

,,Nic, co by tě muselo zajímat."

Aby se Arya přiznala, netrávila moc času ve hradu. Spíše se potloukala různě okolo Itálie a občas zašla i dál po Evropě, aby mohla pořádně lovit.

A každý lov si užila. Zahrávala si se svou kořistí, nechávala ji klidně utíkat, křičet o pomoc, prosit o svůj život, o život své rodiny.

Přišlo jí to tak zábavné. Všechny ty prosby, útěky a volání o pomoc, protože to bylo úplně marné a zbytečné.

Aryu nebavilo čekat v trůním sále dokud Heidei nepřivede další turisty, aby se mohli nakrmit, ráda si se svou kořistí prohrávala a nechávala pro sebe.

S nikým se nechtěla dělit. Byla to jen a pouze její kořist a krev.

Už zvládla zabít tolik lidí. Zmařila tolik životů.

A když už zůstávala ve Volterře, strávila svůj čas v knihovně, nebo ve svém pokoji.

Arya si oblékla své oblíbené černé uplé šaty, které dosahovaly do půlky lýtek, měly trochu větší výstřih a tenká ramínka. Ještě si oblékla černé a dlouhé dámské sako a obula si černé boty na podpatku.

Někdo zaklepal a Arya se trochu zamračila. Nesnášela, když ji někdo rušil. A bohužel to bylo časté, když zůstala ve Volterře.

,,Vstupte." Řekla a dál se upravovala před zrcadlem.

,,Aro si žádá o tvou přítomnost v trůním sále." Oznámil Dimitri. Arya naštvaně zasténala, otočila se a vyrazila do sálu.

Arya byla velmi překvapená, když viděla Edwarda. Vůbec ho tam neočekávala. Nevěděla, jestli tam byl kvůli ní, nebo potřeboval něco jiného.

Postavila se vedle trůnu svého otce a jednu ruku položila na opěradlo.

Arya byla ještě více překvapená, když Edward požádal Ara o smrt. Požádal, aby ho zabil a také odhalil Bellu a Lucase.

I když Arya byla znovu tím monstrem, stále nechápala, proč se chtěl nechat zabít, nechtěla, aby zemřel. On byl jeden z mála lidí, co se o ni skutečně starali.

Byla ráda, když to Aro odmítl udělat. Věděla, že to bylo jen kvůli jeho daru, ale i tak.

Když Edward odešel, Arya počkala pár chvil, než se vydala za ním a sledovala ho až do malého bytu na kraji Volterry.

,,Co si sakra myslíš, že děláš!" Vyšilovala a postavila se mu tváři v tvář. ,,Nemůžu žít bez Belly, jasný. Raději bych zemřel, než být bez ní." Řekl stejným tónem.

,,Nemůžeš to udělat!" ,,A proč ne!? Stejně ti na mě nezáleží, tak proč se zajímáš o to, co dělám?!" Řekl naštvaně a přistoupil k ní blíž.

,,Záleží jasný! I když jsem zase monstrum, stále mi na tobě záleží. Jsi můj kamarád, jsi můj bratr, jsi má rodina a prostě nejde se o tebe nezajímat, tak jako u ostatních! To, že nic necítím neznamená, že mi na vás nezáleží!" Zakřičela a její oči zčernaly.

,,Tak proč jsi to udělala!" ,,Protože jsem prostě musela!" Dohadovala se dál.

Edward ji nečekaně objal a Arya se zarazila. Trvalo delší dobu, než ho objala na zpět. Ale nebyla to normální objetí.

Pro ni to skoro nic neznamenalo. Bylo to, jako by jste šli po ulici a náhodný člověk vás najednou objal.

Prostě to nebylo to hřejivé objetí, které tě uklidní, které ti dá ten pocit lásky, péče, bezpečí a další.

,,Aryo, přepni to zase zpět, kvůli mě. Ne. Ne kvůli mně, ale kvůli Lucasovi. Pomysly na to, co by si myslel." Řekl Edward a doufal, že to zabere, ale Arya tam znovu stála s nečitelným výrazem.

Zdálo se, že nad tím přemýšlím, ale pravda byla, že tato myšlenka nebyla hlavní.

To, na co hlavně myslela, byla krev.

,,Uvidíme se jindy." Řekla, než zmizela z malého bytu.

Bloumal se po okolí a po opuštěných ulicích, které osvětlovaly už jen lampy.

Nakonec se zastavila a rozhlédla se kolem sebe, než se vkradla do dalšího malého bytu.

Pouze tam stála a nepřítomně se dívala na malého chlapečka, který spokojeně spal ve své postýlce a snil.

Snění, spánek.

To bylo něco, co Arya ostatním lidem tolik záviděla. Bylo by jí klidně jedno, že by se jí zdály spíš noční můry. Hlavně, že by mohla spát.

Psychicky se občas cítila tak vyčerpaná, hlavně když nebyla monstrum.

Arya začala záporně kroutit hlavou, když si uvědomila, že nemůže zabít to malé dítě.

Ne!

Byla monstrum. Chtěla ho zabít, chtěla tu krev. Opakovala si stále dokola, ale nic.

Nechtěla se vrátit k citům. Nechtěla cítit bolest, smutek a vinnu. Nemohla se vrátit. Ne tak brzy. Nechtěla se vyrovnávat se ztrátou Lucase.

I když v hloubky duše věděla, že to jednou přijde, ale nechtěla si to připustit.

Naštvaně a hlasitě zavrčela a vyskočila z okna na ulici.

,,Sakra!" Skoro až zakřičela. ,,Ne, ne, ne." Opakovala a utekla zpět do hradu a do svého pokoje, kde začala ničit věci kolem sebe.

Vztek, zuřivost.

Arya si nemohla pomoct a obě dvě ty emoce vyšly na povrch. Nechtěla nic cítit. Od toho byl ten spínač, aby vypl všechny emoce.

,,Doprdele! Kurva!" (Omlouvám se, ale já to musela použít.) Nadávala. ,,Ne. Ne! NE!" Popadla stolní lampičku a hodila s ní o zeď.

,,Co se tam děje, Aryo?" Ozvalo se za dveřmi. ,,Nic, co by tě muselo zajímat." Odsekla a její hlas zněl přímo jedovatě, naštvaně, flustrovaně.

,,A vypadni." Dodala a naštěstí opravdu slyšela, jak odchází.

,,To není možné." Zamumlala si pro sebe. Sedla si do rohu, zajela si rukou do vlasů a kolébala se z jedné strany na druhou.

,,Nemůže to být zpět. Ne po tak krátké době." Povídala si dál.

Popravdě nevěděla, co má dělat. Byla úplně na dně a na hraně. Už ani nevěděla, co chce, co bude dělat, co udělá.

V hlavě jí kolovalo tolik myšlenek, nápadů, obrazů, vzpomínek. Chtěla se jich zbavit, ale nic.

Naštvaně zakřičela přes celý pokoj a chytla se za hlavu.