Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

36. Naše strachy a tajná přání

Sychravé počasí, neutichající vítr a vytrvalý déšť, jenž bez přestání bičoval ulice, to dokonale odráželo Harryho náladu v posledních dnech. Od Severusova zatčení uběhly skoro dva týdny a on byl pořád tam, jako na začátku.

,,Ahoj, Harry." Oslovený muž zvedl hlavu od studené kávy a unavenou tvář mu ozdobil upřímný úsměv, jenž v takové době na jeho obličeji dokázala vykouzlit jedině Eileen.

Draco si svlékl promočené sako, přehodil jej přes opěradlo židle a když si z čela odhrnul mokré vlasy, z jejichž konečků na ubrus kapala voda, posadil se naproti Harrymu.

,,Tak jak se cítíš?" zeptal se ho potichu. Sám nedělal zrovna nejlepší dojem; v obličeji byl popelavě šedý, levé oko měl lehce napuchlé a od jeho koutku se po tváři táhla nová jizva. Vypadal ztrhaně a vyčerpaně - a nebylo divu, když před dvěma dny byl úplněk a Draco jej strávil ve vlkodlačí podobě skrytý v lese u zničeného Malfoy manoru. Harryho u srdce bodl osten provinilosti.

,,Vlastně pořád stejně. Kdyby nebylo Eileen, asi bych už vtrhl do Azkabanu a dostal Severuse ven. Ale tohle riskovat nemůžu. Kdyby zatkli i mě... zůstala by tu sama. A to nemohu dopustit." Pomalu zavrtěl hlavou a s trpkým povzdechem si lokl studené kávy. ,,Musím být trpělivý. Jsem rád, že je v pořádku, a kdyby se něco stalo i mně, už by se do záchranné akce vrhla sama."

Draco se musel usmát. ,,Je vidět, že je stejná jako ty. Oba dva jste silní; a Severus taky. Zvládnete to a než se nadějete, budete zase spolu," snažil se ho povzbudit.

,,Díky, já jen... teď asi nedokážu vidět nic optimisticky. Nejraději bych zažádal o návštěvu... začal pracovat na nějakém plánu a neseděl jen na zadku ve škole... Je to moje vina. Měli zatknout mě, to já jsem ho přivedl zpátky. Jestli je... jestli je pravda o tom, co tehdy říkal Anthony... tak jsem ten viník já. Kdybych jej tehdy nevyměnil za Brumbálovu duši... třeba by se teď tohle nedělo. Ale já jsem musel, Draco. Musel... Puklo by mi srdce." Harry neměl odvahu se na Draca podívat. Nedokázal to. Příliš se bál, že by v jeho bouřkových očích spatřil odstín pochopení, záblesk nenávisti, barvu hněvu. Nesnesl by pomyšlení, že by přišel o jednoho ze svých nejlepších přátel...

Ale Draco jej chytil za ruku a stiskl ji. Když Harry opatrně, jako provinilé dítě, zvedl oči, zjistil, že se na něj blonďatý muž povzbudivě usmívá. Pak přikývl a jemu to dodalo trochu odvahy, aby pokračoval dál.

,,Draco... já -" Harry na okamžik zaváhal, ale pak jako kdyby se v něm něco zlomilo, stáhl ruku a v příštím okamžiku vložil tvář do dlaní. ,,On... on mi neodpovídá. Vůbec se mnou nekomunikuje. Draco, já... bojím se, jestli je v pořádku. Co když se mu něco stalo? Co když mu něco udělali? Třeba mu tam ubližují, mučí ho..."

Blonďatý muž jej chvíli tiše pozoroval a kousal se do vnitřku tváře. Než mu stihl odpovědět, u jejich stolu se objevil číšník a zeptal se, jestli už mají vybrané jídlo. Dracovy oči sklouzly k jídelnímu lístku, který ani neotevřel. Mírně se na číšníka zamračil a rozhodným gestem mu naznačil, ať odejde. Mladý muž se sklopenou hlavou přikývl a rychle se vytratil.

,,Harry, víš, že jsem k tobě byl vždycky naprosto upřímný. A to budu i teď. Věř mi, že kdyby Severusovi něco bylo, Kingsley by se to dozvěděl a hned by ti to řekl. Jemu přece můžeme věřit, pokaždé nám narovinu pověděl, co si myslí, nebo co se děje," prohlásil rozhodným hlasem Draco. Na kratičký okamžik zaváhal. ,,Chtěl bych tě ujistit o tom, že ho nemučí, že dnes už Azkaban není pod Voldemortovou taktovkou, ale... nic takového ti zaručit nemůžu. Dnes si nemůžeš být na sto procent jistý ničím." A obezřetně se rozhlédl po restauraci, jako kdyby nebezpečí mohlo číhat i tady, v obyčejné mudlovské části Londýna. ,,A Harry... není to tvoje chyba."