Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

13. Vybral jsem si tebe

Bylo už dávno po večerce, když Severus zaslechl hlasité zabouchnutí dveří. Seděl ve svém malém kabinetu, kde od té doby, co ukončil rozhovor s Brumbálem, opravoval testy. Pochopil, že příchozí je Harry, jelikož Eileen by předem zaklepala, a nikdo jiný sem přístup neměl.

Harry se neozval, nepřivítal Severuse svým rozjařeným hlasem, když vždycky volal, že už je tady, a pokaždé tím vyčaroval na mužově tváři úsměv. Dneska se to nestalo. A lektvarista pochopil, že se nejspíš něco stalo. Že jeho setkání s Anthonym nedopadlo dobře.

Nechal písemky být a vstal. Vyšel ze svého kabinetu a rozhlédl se kolem; Harry neseděl na sedačce, ani u stolu. Pomalu se rozešel k ložnici a zlehka zaklepal na dveře. ,,Harry?" Neodpověděl mu, a tak se odhodlal vejít dovnitř. Srdce se mu sevřelo, když ho spatřil, jak sedí na kraji postele s hlavou v dlaních.

,,Nepotřebuju politovat, Severusi," řekl tiše Harry. Ani nemusel zvedat hlavu, věděl, že je to on. Jeho manžel si tiše povzdechl a rozešel se k němu. ,,Můžu si za to sám. Byl jsem naivní idiot."

,,Nepřišel jsem tě litovat," ujistil ho a posadil se vedle něj. Harry nevzhlédl a Severus si nebyl jistý, jestli je frustrovaný a potají pláče, anebo je jenom unavený. ,,Hádám, že vaše setkání neproběhlo podle tvých představ. Chceš o tom mluvit?" zeptal se ho měkce a položil mu ruku na stehno. Harry si dlouze povzdechl a vjel si oběma rukama do vlasů, za něž zatahal.

,,Já nevím. Má to cenu?" opáčil nešťastně. ,,Anthony mě poslal do háje, je mi jasný, že už nestojí o to se se mnou vídat. Vlastně se mu ani nedivím. Jsem mizerný kamarád. Nejspíš bych to překousnul, kdyby se nechoval jako kretén a pokusil se alespoň pomoct Ele. Tu ampulku s jejími vidinami rozbil," dodal trpce a Severus se napjal. V duchu se pral sám se sebou, jestli se nemá zvednout a jít Jonese proklít, ale věděl, že by to k ničemu nevedlo, a že by o to Harry ani nestál. Prozatím mlčel a čekal, jestli bude mluvit dál. ,,Nechápu, co se s ním stalo. Vždycky to mezi náma fungovalo, pomáhal nám... A najednou nic. Asi ho to přestalo bavit, nebo má jinou, důležitější práci, nevím..."

,,Nepotřebujeme ho, Harry. Zvládneme to i bez něj," ujistil ho Severus a myslel to vážně. Harry si možná namlouval, že jim Anthony pomáhal, ačkoliv úspěchy nezaznamenali prakticky žádné, lektvarista si ale situaci rozhodně nepřikrášloval. Merlin ví, kolik úsilí tomu Jones doopravdy věnoval...

Harry se trpce zasmál. ,,Jo? A co chceš dělat s Eileeninými vidinami? Jak poznáme, jestli tam není ukryto něco víc, jestli se tam neskrývá nějaký klíč, který by nám odemkl pomyslný dveře, jež by vedly z tohohle pitomýho začarovanýho kruhu?" odsekl mu. Vstal a začal přecházet sem a tam. Připadal si, jako by byl uvězněný v kleci, jako by byl lev, co touží po svobodě. ,,Promiň, nechtěl jsem na tebe řvát. Já jen... už prostě nevím, co dělat. Jak to vyřešit. A za Trelawneyovou vážně nepůjdu, to by nám přineslo víc škody než užitku. Ale prostě... já toho Anthonyho vážně nechápu. Jako by najednou něco prasklo."

Severus pozorně sledoval Harryho, jak přechází tam a sem, a snaží se přijít na správné odpovědi. Mírně se zamračil a pak od něj odtrhnul pohled, když promluvil. ,,O tomhle mám možná víc informací než ty, Harry," zamumlal potichu, protože to pro něj rozhodně nebylo příjemné téma, které by navíc chtěl probírat se svým manželem. Zdálo se ale, že to Harryho zaujalo, protože se zastavil a tázavě se na něj zadíval. Severus si povzdechl. Nepřipadalo mu správné to před ním tajit, když se ho to týkalo.

,,Opravdu?" V hlase mu zazníval zvědavý podtón. ,,Tak to mě docela překvapuje. No, prosím, můžeš začít vyprávět. Jsem jedno ucho," povytáhl obočí a založil si ruce na hrudi. Lektvarista si znovu povzdechl.