Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

29. Moje slabost

V krbu tiše zahučelo a následně z něj vyšlehly zelené plameny, v nichž se objevila nejdříve vysoká postava oděná v černém hábitu a sotva vyšla ven z krbu, okamžitě se v něm objevil i druhý muž, o něco menší.

,,Nejsem si jistý, jestli odejít byl dobrý nápad," poznamenal okamžitě Harry stejně jako už několikrát za tu dobu, kdy opustili Lenčinu kancelář, kde truchlícím manželům Malfoyovým zanechali soukromí k tomu, aby mohli probrat situaci, v níž se nacházeli.

,,Já si naopak myslím, že je to takhle lepší. Potřebují čas a jeden druhého k tomu, aby se s tím snáz vyrovnali, byť to bude ohromně těžké a zničující. Lenka se o něj postará, bude mu oporou, kterou teď Draco potřebuje, a bude s ním soucítit a sdílet svůj smutek lépe než my," odvětil Severus a unaveně se posadil na pohovku. Harry chvilku otálel a přešlapoval před krbem, než se rozhodl se k němu připojit a sednout si. ,,S Narcissou jsem se tady na škole příliš nevídal, přestože jsme byli ve stejné koleji. Seznámili jsme se spolu až teprve na jejích zásnubách s Luciusem, ale nedalo by se říct, že bychom se nějak příliš sblížili. Samozřejmě mne vždycky mile uvítala, když jsem se v Malfoy manor ukázal, abych alespoň trochu plnil svou povinnost kmotra, když s tvojí ochranou jsem zpočátku selhal," pokračoval dál tiše ve svém vyprávění a doufal, že když to svému manželi všechno řekne, uleví se alespoň trochu i jemu. Odhrnul Harrymu černé vlasy z čela. ,,Opravdovými přáteli jsme se stali až tehdy, kdy Luciuse zavřeli do Azkabanu, Draco se na její nevyřčené přání rozhodl nestat Smrtijedem a vzepřel se příkazu Temného pána, což jej poznamenalo na celý život. Ačkoliv, koho Voldemort nepoznamenal..." zamumlal zamyšleně a již po několikáté toho dne si přejel po zahaleném levém předloktí, jež tolik let hyzdilo odporné Znamení Zla, jehož pohled na něj mu vždy připomínal, jak si navždy zničil duši i život. A nejen sobě, i ostatním lidem, kterým kdy ublížil.

Harry se nevesele usmál. ,,No, povídej mi o tom."

Severus si tiše povzdechl a opřel se. ,,Byla to úžasná žena. Vím, že jsi s ní i ty po válce navázal přátelství a že jste si rozuměli, ale nezažil jsi ty roky předtím. Nepoznal jsi tu ženu, která by pro záchranu a bezpečí svého syna udělala prakticky cokoliv, kdyby to znamenalo, že mu nic nebude hrozit. Válka lidi vždycky poznamená. A také ti vždycky ukáže, jací jsou vlastně doopravdy."

,,Nezasloužila si to," zašeptal Harry, předklonil se a jakmile se opřel lokty o kolena, vložil si tvář do dlaní. Severus mu položil ruku na záda a jemně jej po nich pohladil v uklidňujícím gestu, v němž mu vyjadřoval svou podporu. Věděl, že přestože Harry nemá důvod tíhu světa brát opět na svá bedra, všechno si hrozně moc bere k srdci, jako by za to byl snad skutečně zodpovědný. Nikdy se nedokázal toho pocitu zbavit, jako by si snad myslel, že zabitím dvou největších černokněžníků všech dob nastolil éru ještě většího strachu, zla a nepokoje. Jenže obě doby si byly tak moc podobné - s jediným rozdílem, že tentokrát nevěděli, čemu nebo komu vlastně čelí.

,,To nikdo," opáčil potichu. ,,To nikdo, Harry, a přesto se lidé ztrácejí, nevinní umírají, magie slábne, místa zanikají. A dny stále plynou a svět se nezastavuje."

,,Bojím se, že to přece jen nakonec nedokážeme," svěřil se mu se svými obavami Harry a stočil na něj své smutné zelené oči. ,,Vždycky, když už máme nějakou stopu, něco, co by nám ukázalo cestu, která by vedla k nějakému vyřešení, tak se něco pokazí. A já už... já už vážně nevím. Vlastně se Kingsleymu snad ani nedivím, že chce ze své funkce raději odstoupit."

Severus se natáhl pro jeho ruku a přitáhl si jej blíže k sobě. Harry se k němu se zavřenýma očima přitulil a v duchu si nadával, kdy se stal tak slabým a zbabělým. Možná už měl všeho strachu a zbytečných bitev dost. Ale to přece všichni, a nikdo se neschovával, nikdo nekňoural jako on. Kéž by se ale směl alespoň na jeden den vrátit do doby, kdy bylo všechno ještě v pořádku.