Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

1. Co jsme udělali špatně?

Mrtvolně bledá ruka... bílé, jakoby slepé, bezduché oči... tělo bez duše a špetky svědomí, prázdné a mrtvé... krev, krev všude... krev stříkající z umírajícího těla, oblečení potřísněné rudou, lesknoucí se tekutinou, pomalu zasychající na pošpiněném vrahovi i bezbranné oběti...

Fialový záblesk. Prudká bolest podobná té, jako by něco umřelo, něco se odtrhlo, zničilo se... zmizelo neznámo kam... A pak tma.

Eileen rychle otevřela své zářivě zelené oči, jež byly ještě zamlžené nenadálým výjevem, a chvíli jen zírala na to samé místo před sebou, než se barvy přestaly slévat do jedné podivné šmouhy a konkrétní věci i lidé začali získávat vlastní podobu.

Proto jako první uviděla svou nejlepší přítelkyni Beatrice, jež se rozvalovala v tmavém koženém křesle naproti ní a tvářila se ustaraně. Její krásnou tvář zdobily starosti o svou nejlepší kamarádku jako vždy, když se Eileen dostala do podobného transu, jako se jí to stalo i teď.

,,Už zase?" ozval se vedle ní překvapený chlapecký hlas. Ela unaveně zavřela oči, promnula si spánky, v nichž ji nepříjemně bodalo, jako by snad uvnitř byl roj vos, které se snažily dostat se ven. Poté přikývla. ,,U Salazara, neděje se to nějak často?" poznamenal zamyšleně Alex, a pak vstal ze svého místa a začal přecházet po zmijozelské společenské místnosti sem a tam, jako to dělal pokaždé, když nad něčím přemýšlel.

Alex a Beatrice byli dvojčata, ale byli rozdílní jako oheň a voda. Beatrice byla hlasitá, energická, impulzivní a veselá; tmavou pleť, černé vlasy a snad ještě temnější oči zdědila po otci; Alex byl na rozdíl od ní tichý, přemýšlivý, lidí se spíše stranil, často se uzavíral do sebe a byl dokonalou kopií své matky Gabrielle - oči měl modré jako letní nebe, světlé plavé vlasy mu spadaly do čela a byly věčně rozevláté, pokožku měl bílou jako sníh. V těle obou dětí ale kolovala vílí krev stejně jako jejich matce a oba dva se dostali do zmijozelské koleje jako otec Anthony.

,,Myslíš si, že já jsem z toho snad nadšená?" zavrčela Eileen, která byla jako pokaždé rozladěná a snadno vybuchla, když čelila podobným útržkům jako tomu dnešnímu. Nikdo, komu se s tím svěřila, neměl ani tušení, zda to, co vidí, je přítomnost nebo budoucnost. Vzhledem k tomu neznámému, kterému čelili, si teď nemohli být jisti absolutně ničím. ,,Už mě to vyčerpává, každou vidinou je to snad horší a horší... Vždycky mám pocit, že mě udupalo stádo hipogryfů, vyválel se na mně jeden Šťastný drak, a pak mě ještě vysál upír. Ale takovej, kterej pije nejen krev, ale i magii."

,,Naše vtipkování o upírech bude jednou legendární. A taky trestné," ozval se konečně i poslední člen jejich zmijozelské čtveřice, Scorpius Malfoy. ,,Ještě jeden vtip a zavřou nás do obřího upírského sídla plného zatuchlých kobek s rakvemi, do kterých nás nacpou a pak nás budou strašit. Docela se divím, že nás profesor Trocar ještě nekousnul."

,,Scorpiusi, za to, že pořád vtipkujeme o upírech, můžeš jenom ty," odpověděla mu pobaveně Beatrice, která dokázala měnit své nálady snad rychleji než Zlatonka svůj směr. ,,Och, počkat. Vlastně jsi to jen ty, kdo pořád vtipkuje o upírech a kdo má divné narážky. Takže až si pro tebe přijde Trocar se svými mrtvými kamarádíčky, milerádi mu tě předáme. Ať si z tvých vlasů udělají třeba zubní nit."

,,Né!" vykřikl Scorpius a chytil se za hlavu. ,,Moje krásné vlasy ne! Jen přes mou mrtvolu!"

,,Jestliže tě přemění v upíra, tak možná jo."

,,Jonesová! A pak kdo tu má stále narážky na upíry!" okřikl ji Malfoy, ale Bea se jen zazubila. Jejich věčné špičkování bylo na denním pořádku, občas se k nim přidala i Eileen, jen Alex ani jednoho z nich nikdy neobdaroval žádným sarkastickým či podlým komentářem. Scorpius neustále tvrdil, že si to schovává na horší časy, nebo na dobu, kdy jej někdo doopravdy naštve tak, že už se neovládne a vyletí z kůže.