Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

20. Lži jsou mou pravdou

Nakonec objevili jednu restauraci, která vypadala příjemně a navíc bylo uvnitř málo lidí, což jim vyhovovalo, a tak se posadili k jednomu stolu u okna. Anthony seděl naproti dětem a všichni tři rozpačitě mlčeli, než popadli jídelní lístek a začali si vybírat, co si dají k obědu, a hned poté se konverzace rozproudila.

Anthony nevěděl, co si o tom všem myslet. Byl šťastný, že byl u Gabrielle zaznamenán nějaký pokrok, ale na druhou stranu se bál, aby se naivně neupnul k naději, že všechno přece jen bude dobré, a pak by dostal od Draca zprávu, že se její stav znovu začal zhoršovat, což by bylo jako rána do břicha. Bál se radovat se z tak malého úspěchu a poočku sledoval děti, které po návštěvě nemocné matky vypadaly klidněji a úlevněji. Už kvůli nim doufal, že se nic nepokazí. Nemohou přijít taky o matku, když mají mizerného otce.

Bylo příjemné trávit čas s Alexem a Beatrice, když si jejich přítomnost o letních prázdninách pořádně neužil a teď je dva měsíce od nástupu do školy neviděl. Ale chvilkami si přál, aby mohl zkrátka odejít zpátky domů, uzavřít se do své pomyslné bubliny, v níž se ukrýval před celým světem, a být jen sám se sebou a se svými nehezkými myšlenkami. V takových chvílích postrádal nějakého přítele, někoho blízkého, kdo by jej vyslechl, kdo by jej pochopil a nesoudil, a ke komu by se mohl stulit a nechat se uklidňovat v hřejivém objetí. Chyběla mu sestra Gwen. Chyběl mu Harry. Občas jej všechno sžíralo, bolelo a trápilo tak moc, až propukl v pláč jako malý kluk, co si odřel koleno, a přemítal o tom, jaké by to bylo, kdyby se tehdy před lety staly věci úplně jinak.

,,Tati?" Naléhavý a zaražený hlas jeho dcery jej přivedl zpět do reality a na chvíli ho odvedl na jinou cestu, než na tu, která směřovala hluboko do jeho myšlenek. Roztěkaně k ní zvedl pohled a chvíli ji propaloval zamlženým pohledem, jako by zapomněl, kdo to je. Beatrice ho starostlivě sledovala. ,,Jsi v pořádku?"

,,Samozřejmě. Jen jsem se zamyslel," odpověděl jí upřímně a prsty objal teplý hrnek s kávou, jenž mu před malou chvílí přinesla servírka. Jelikož sklonil oči ke svému horkému nápoji, z něhož se napil, ušla mu tak bezeslovná konverzace mezi Beatrice a Alexem.

,,No a co je nového v práci?" zeptala se Beatrice a věnovala svému otci úsměv, zněla však na Anthonyho názor příliš přehnaně vesele, takže si ji přeměřil zamyšleným pohledem, než jí dal odpověď.

,,Co je nového? Skoro nic, s obracečem času jsme neudělali žádný výrazný pokrok." Protože se ti budižkničemové pořádně nesnaží a loudají se se svými povinnostmi, dodal v duchu hořce a cítil, jak se ho zase zmocňuje vztek. Nebylo to tak dávno, co v práci popustil uzdu svým emocím a svým hysterickým křikem a neoprávněnými výčitkami rozčílil jednoho ze svých podřízených tak moc, že okamžitě podal výpověď. ,,Draco mi ale před nedávnem poslal vzorek magie jednoho ze svým pacientů, jehož napadla temnota, a tak provádíme několik výzkumů, které by nám možná mohly dát do budoucna odpověď, jak se proti tomu bránit. Samozřejmě pracujeme i na spoustě dalších věcech, ale sami dobře víte, že nás všechny z Odboru záhad váže slib, že některé věci nesmíme probírat s nikým, kdo do nich není zasvěcený," dodal, odmlčel se a znovu se napil kávy, jejíž hořká chuť uklidňovala jeho vířící emoce a uvolňovala celé ztuhlé a napjaté tělo. Beatrice se rozzářily oči.

,,No to je ale skvělé! Pokud z té magie zjistíte něco užitečného, co by nám mohlo pomoct, rozhodně by nám to přineslo naději, že ještě není nic ztraceno!" Anthony jen přikývl a dál to nekomentoval. Neměl to srdce jí říct, že v posledních dnech kvůli své vlastní paličatosti na žádném z výzkumů už nepracoval. Vždy se pouze na několik hodin zavřel v místnosti, v níž stál obrovský stůl, jehož vnitřek připomínal misku, ve které v průhledné kapalině plavala potemnělá magie, z níž se každou chvíli odlepila nějaká část a úlomek do pár hodin navždycky vymizel. Anthony často jen pozoroval, jak temnota v kapalině víří a ten pohled ho svým způsobem uklidňoval. Nedokázal ve výzkumu pokračovat, jelikož při pohledu na magii se mu vybavil Draco, a jakmile si vzpomněl na Draca, v mysli se mu přirozeně objevil i Harry a jejich poslední hádky, které je od sebe nejspíš navždy odloučily. V takových chvílích jen rezignovaně zavrtěl hlavou, stáhl se do sebe a jen se díval, zatímco se utápěl ve smutku a sebelítosti, místo toho, aby proti tomu bojoval. ,,No a, ehm... zjistil jsi něco nového o Eileeniných vidinách?"