Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

45. Dō ut dēs

S každým krokem si Beatrice byla jistější a cítila, jak jí prostupuje zvláštní klid. Sebevědomými kroky pokračovala směrem ke svému cíli, dokud se obě dvě dívky nezastavily před nádherně zdobenou branou, mohutnou a přesto tak jemnou, zdobenou stříbrem. Beatrice netušila, kde se v ní brala ta jistota, ale jako kdyby skutečně přesně věděla, co dělat.

Obrátila se na Eileen. ,,Máš nožík?" zeptala se jí klidným hlasem. Ela se na ni dívala cizíma očima, jako kdyby kamarádku nepoznávala. Mlčky přikývla a ze zad sňala batoh se zabalenými věcmi. Malý kapesní nožík přibalila až na poslední chvíli, kdy ji napadlo, že by se mohl hodit. Přece jenom, obě na sobě měly ještě hlídáček a slíbily si, že pokud budou muset použít kouzla, dojde k tomu jen v tom nejnutnějším případě. Eileen tedy vytáhla nožík a podala ho Beatrice do nastavené dlaně, byť neměla nejmenší tušení, co s ním chce její kamarádka dělat.

Beatrice se poklidně otočila zpět čelem k bráně, v pravé ruce uchopila nůž a poté rozevřela prsty levé ruky. Eileen až vteřinu před tím, než se to stalo, pochopila, co má Beatrice v plánu.

,,Bee, co to -"

Ale ona ji neposlouchala. Jen se mírně usmála, zatnula zuby a pomalým a přesným pohybem se řízla do dlaně. Z otevřené rány jí okamžitě začala stékat krev, ale ona chvějící se krvavou dlaň přiložila na kliku brány a pevně ji stiskla. Vzápětí panty povolily, Beatrice si z dlaně nechala vyklouznout kliku a brána se před nimi otevřela. Ohromená Eileen se rychle vzpamatovala a přiskočila ke kamarádce s hedvábným kapesníkem, kterým jí okamžitě začala převazovat poraněnou dlaň.

,,Beatrice, to jsi přece -"

,,Nemusela? Ale ano, musela. Matčina rodina zde studovala po celé generace a zámek, jehož chodbami chodili různorodí kouzelníci a čarodějky, jejich krev zná a nezapomíná. Tohle mohl být můj domov, Eileen," sdělila své kamarádce a něžně se podívala na rozlehlou kouzelnickou školu, jež byla nyní ponořena do temnoty, přesto však i nadále šlo o překrásnou podívanou. ,,Děkuji," řekla tiše, když jí Ela utáhla vázání a Beatrice otřela špinavý nožík o posekanou trávu, na níž utkvěly kapky noční rosy. ,,Tak pojďme," vydechla omámeně a opět vykročila vpřed. Eileen si přehodila batoh zpět na záda a spěchala za Bee.

Před nimi se nacházel široký park s upravenými francouzskými zahradami. A přímo v jeho středu, kousek od hlavních dveří vedoucích dovnitř zámku, se nacházela fontána. Kašna ze světlého kamene měla několik mušlovitých přepad, z nichž stékala voda, jež málem zářila více než samotný srpek měsíce.

,,To je ono, Eileen. Kouzelná fontána," zašeptala s posvátnou úctou Beatrice a zdravou rukou nahmatala kamarádčinu dlaň. Obě dvě se na sebe podívaly a usmály se. Eileen si všimla, že se Bee v očích třpytí slzy štěstí a úlevy. Její naděje na uzdravení maminky znovu vzrostla.

,,Tak pojďme," řekla jemně Eileen a tentokrát to byla ona, kdo udělal ten první krok. Všechno jako kdyby utichlo, zmrzlo v tom jednom jediném okamžiku, kdy se dívky blížily k zurčící fontáně. Se zelenými listy keříků lemujících písčitou cestičku si tentokrát ševelivý větřík nepohrával; pod jejich nohama bylo slyšet jen tichounké křupání a jak se přibližovaly ke svému cíli, stříkající voda byla čím dál hlasitější, ale obě dívky uklidňovala. To, s jakou pravidelností se kapičky ztrácely ve skelné vodní hladině. Jak se udržoval nepřetržitý pramínek vodotrysku. Kdybyste zavřeli oči a naslouchali tomu klidnému šumění, zanedlouho by vás zbavilo všech starostí a trápení.

Beatrice a Eileen se zastavily dva kroky od fontány. Od lesknoucí se hladiny se odrážel měsíc a ony dokázaly rozeznat pečlivě a detailně vyvedené ornamenty, jež lemovaly každý kousek kašny a z obrazů dohromady splétaly jeden z dávných příběhů minulosti. Až nyní na jedné z přepad, jež byla nejblíže jejich úrovni očí, se slabým zlatavým světlem rozzářilo krátké heslo.