Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

35. Duchové minulosti

Ozvalo se prudké zabouchnutí dveří a ona k nim nadějně vzhlédla. Když spatřila, že k ní rázným krokem míří její otec, srdce jí radostně poskočilo. Vzápětí už ji držel v pevném objetí a hladil ji po vlasech.

,,Vyděsila jsi mě!" vydechl a pak se od ní odtáhl na délku paží. Pozorně si prohlédl její tvář, jako kdyby hledal nějaké stopy. ,,Co se stalo? Madame Pomfreyová mi řekla, že jsi prý omdlela a máš velmi oslabený organismus. Nebylo ti dobře už delší dobu?" ptal se jí ustaraně. Eileen na něm viděla, jak strašně unavený a smutný je a píchlo ji u srdce. Znovu ho objala.

,,Promiň mi to, tati. Měla jsem zůstat s tebou. Moc mi chybí," zašeptala mu a teď jí konečně z oči vytryskly slzy. Věděla, že u Harryho najde pochopení; vždyť je spojovala úplně stejná ztráta.

Harry se trhaně nadechl a stiskl jí ruku. ,,Já vím, Eileen. Taky mi chybí. Ale slibuju ti, že udělám všechno pro to, abych ho dostal zpátky. S Kingsleym se to snažíme vyřešit, ale Starostolec stále nechce ustoupit. Ten hajzl jim zřejmě musel namluvit něco hodně přesvědčivého," ujelo mu se zavrčením. Eileen se napřímila a málem otce uhodila temenem do brady. Nechápavě se zamračila.

,,Cože? Tati... co se vlastně stalo?"

Na okamžik zaváhal, jako kdyby se pral sám se sebou, zda je vhodné jí o tom povědět. Když ale pohlédl do jejích zelených očí, které ho propalovaly pichlavým pohledem, musel se pousmát. ,,Tak - tak dobře. Hlavně mi slib, že se do ničeho sama nebudeš pouštět a všechno necháš na nás. Tím, že by ses sama na vlastní pěst o něco pokusila, bys nám nepomohla. Takže se soustřeď na svůj život tady, ano?" Když přikývla, povzdechl si a promnul si kořen nosu. ,,Dobře. Víš... mezi mnou a Severusem to nebylo vždycky růžové. Tedy, ne že by to bylo růžový i teď, on růžovou nesnáší a abych řekl pravdu, já k ní mám od jisté doby taky averzi..." Očima rychle sklouzl k jizvám na hřbetu své ruky, ale pak zavrtěl hlavou. ,,Promiň. Nebudu odbočovat.

Dohromady jsme se dali vlastně úplnou náhodou. To zřejmě víš. Ale jelikož jsme spolu byli jen kvůli tomu, aby došlo k naplnění věštby, nebral jsem to jako nějaký... plnohodnotný vztah." Přejel si rukou po obličeji a vypadalo to, že se za svou minulost snad stydí. Eileen dychtivě naslouchala tomu, co se dělo dál, a měla pocit, že před ní Harry odkrývá jedno z největších tajemství. ,,Do Zmijozelu chodil jeden kluk. Byl to bratr mé kamarádky Gwen, se kterou jsem se seznámil v době, kdy byla vyřčena právě ta věštba. Chodila do Mrzimoru a byla to laskavá dívka se srdcem na pravém místě. Přál bych si, abys ji mohla poznat, jenže bohužel ji pár měsíců po našem seznámení... zabil vlkodlak," dokončil tiše a smutně sklonil hlavu. Neřekl jí, že ten vlkodlak byl Draco. Eileen sebou trhla a vytřeštila oči. Pevně otci stiskla ruku. Gwen pro něj zřejmě znamenala hodně.

,,No, její bratr mi to dával za vinu, a já se mu vlastně ani nedivím. Po nějaké době jsme se ale spřátelili a on mi tak trochu... popletl hlavu," povzdechl si a rozpačitě se poškrábal na zátylku. ,,Nemiloval jsem ho. S ním jsem si připadal volný, nesvazovala mě nějaká hloupá věštba. Rozuměl mi a byl mi o trochu blíž než Severus, protože v té době jsme teprve pořádně po letech vzájemné nesnášenlivosti poznávali jeden druhého. Bylo to zkrátka komplikované, ale pak jsme si k sobě našli cestu. Tvého otce velmi miluji." Stiskl jí ruku a ona přikývla. Věděla to.

,,Problém nastal ve chvíli, když jsem zjistil, že se do mě ten kluk zamiloval. Nijak nám ve štěstí nebránil, to ne... tedy, bylo tomu tak až donedávna. Před pár měsíci se se Severusem hrozně pohádal a nakonec jsem na něj vyjel i já. Před tou hádkou jsme byli ještě přáteli, ale pak... No, rozešli jsme se ve zlém." Zvedl k dceři své oči a v těch jejích, totožných jaké měl on sám a i jeho matka, vyčetl otázku, v níž se ho ptala, o koho se jednalo. ,,Ten kluk byl Anthony Jones."

Eileen trvalo jen krátkou chvilku, než si příběh poskládala dohromady. Najednou to ale začalo dávat smysl. ,,Otec Beatrice a Alexe?" ujišťovala se i přesto. Harry přikývl. ,,Ale ten... ten je přeci ženatý s Gabrielle."

,,Já vím. Nejspíš mě ale velmi hluboce miloval. Tak jako já tvého otce a naopak." Eileen zamyšleně přikývla. ,,Neříkej o tom ale Beatrice a Alexovi, prosím. Tohle je mezi Anthonym a mnou a jeho dětem by to spíš ublížilo. Není třeba, aby to věděli, a já nemám potřebu dělat mezi nimi dusno."

,,Neboj se, tati. Tajemství rodiny Snapeových zůstane v rodině Snapeových," ujistila ho a Harry se rozesmál. Po těch několika dnech, které bez Severuse strávil a kdy si připadal stejně prázdný, ztracený a bezmocný jako v té době, kdy od něj byl na dlouhou dobu odloučen, se zase upřímně smál a uvolnil se. Eileen se k němu o chvíli později přidala a trvalo několik minut, než se oba dva uklidnili. Harry se na ni láskyplně podíval.

,,Jsem šťastný, že tě mám, víš to?" řekl jí a něžně jí zastrčil vlasy za ucho. Usmála se. ,,Ty a Severus jste to nejlepší, co mě kdy potkalo. Když jsem byl malý a žil jsem u své tety, přál jsem si, abych měl jednou šťastnou rodinu, která by mě milovala. A to se mi splnilo."

,,Nech toho, tati," žertovně ho dloubla do ramene. ,,Jestli s tím nepřestaneš, brzo mě rozbrečíš." Harry se zasmál a pokýval hlavou.

,,Máš pravdu. Takže... jak se cítíš? Už je ti lépe?"

Eileen si povzdechla a promnula si spánky. ,,Jo, jsem v pohodě. Vůbec bych tu už nemusela být, ale znáš madame Pomfreyovou." Harry se suše uchechtl. Na ošetřovně byl tolikrát a vždycky mnohem déle, než musel - tak to alespoň vnímal on, na rozdíl od přísné ošetřovatelky. ,,Tati, já... když jsem byla mimo, zdálo se mi něco jako sen. Ne, určitě to byl sen, žádná vidina."

Harry zpozorněl a úsměv mu okamžitě zmizel z tváře. Kývnutím hlavy dceru pobídl, aby mluvila dál a přitom pozorně naslouchal, aby mu neuniklo jediné slovo. ,,No... zřejmě jsem byla někde hluboko v jezeře nebo v moři. Prostě pod vodou. Viděla jsem Jupitera, byl strašně vyděšený a vypadalo to, jako kdyby před něčím utíkal. Bylo tam i nějaké dítě, malý chlapec... strašně trpěl, něco ho bolelo. Plakal a křičel a já jsem ho nemohla nijak utěšit, nemohla jsem mu pomoct. A pak zemřel," špitla rozechvěle a polkla. Ještě teď se při té vzpomínce na bezmocného chlapce celá roztřásla.

,,Slyšela jsem tátu. Byl tam uvězněný. Seděl tam, v cele bez zámku. Já... já jsem ho... on... snažila jsem se, tati... byl to jen sen, že ano?" Zvedla k němu oči a němě jej prosila o nějaké ujištění. Harry se ale prázdným pohledem díval kamsi za její rameno a vypadalo to, že je ztracený někde v hluboké minulosti. Eileen to trochu zklamalo. Ale co čekala? Vždyť to byl jen sen, to ho určitě nezajímalo...

,,Ano... byl to jen sen. Jupiter je tady a Severus..." trhaně se nadechl a větu nedokončil. Pohledem sklouzl znovu na Eileen. ,,Znala jsi ho? Toho chlapce? Byl ti nějak povědomý?" Když zavrtěla hlavou, jen si pro sebe přikývl. ,,Možná toho na tebe bylo prostě moc. Stres, nátlak... neprospělo ti to. Nejspíš za to mohlo tvoje dočasné oslabení. Neznepokojuj se tím," ujistil ji a pokusil se usmát, jenže Eileen se na tom něco nezdálo. Přišlo jí, že ani on svým slovům úplně nevěří.

,,Asi máš pravdu."

,,Tak dobře, zlato. Budu už muset jít, mám další schůzku s Kingsleym. Přísahám, už by se mi hodilo nějaké volno. Třeba dnes už konečně usnu, když vím, že jsi v pořádku," zamrkal na ni a pohladil ji po tváři. Eileen se omluvně usmála, ale aby byla upřímná, byla docela ráda, že už odchází. Potřebovala být chvíli sama, aby si srovnala myšlenky. ,,Opatruj se, ano? Zítra se za tebou zase zastavím. Tak pa. Mám tě rád."

,,Já tebe taky," odpověděla mu potichu a dívala se za ním, jak odchází. Přitáhla si kolena k hrudi a zahleděla se na protější prázdné lůžko. To, že ve snu mluvila s tajemným Hlasem, který jí do hlavy zasel semínko pochybností, mu už neřekla. Bylo to dobře?