Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

2. Starosti

Eileen se sklonila k umyvadlu, nabrala studenou vodu do dlaní a několikrát si opláchla obličej, než tekoucí vodu zastavila a natáhla se pro ručník, jímž si otřela tvář. Pak opatrně zvedla hlavu a podívala se na sebe do zrcadla, jako by se snad bála, co tam uvidí.

Na první pohled Eileen vypadala jako normální patnáctiletá dívka. Alespoň tohle si o ní myslel každý, kdo ji jen potkal a nezkoumal její osobnost do hloubky. Jenže Eileen měla jako každý člověk svá tajemství, a na některá dokonce neznala odpověď ani ona sama.

Kdo vlastně doopravdy je?

Když byla mladší, Harry jí často s úsměvem říkával, že je výjimečná. V tom pravdu měl; přece jenom, byla čarodějka, a žádné jiné dítko z ulice kouzelnické schopnosti nemělo. Proti nim výjimečná skutečně byla.

Jenže když přišla do Bradavic, říkala si, že mezi zdejší studenty, kteří jí byli rovni, snadno a rychle zapadne, že nebude vyčnívat z davu podobně jako Harry kvůli své minulosti a legendární jizvě, jež toho byla důkazem. Ale to netušila, že se její stavy zhorší a že Scorpius s Beatrice budou mít víc a víc praštěnější nápady.

Eileen si nepřipadala výjimečná. Byla... jiná, to bylo to správné slovo. Měla dva otce. Byla v tom výjimečnost? Kouzelnické schopnosti se u ní objevily už v předškolním věku a ona je používala, jako kdyby odjakživa věděla přesně na to jak, ačkoliv ji Harry a Severus museli krotit. Měla otce, kteří byli známí po celém světě převážně za to, co v minulosti dokázali.

A Eileen? Ta si občas přála být obyčejná. Nechtěla být slavná a známá jako oni, (ani Harry se Severusem nebyli příliš nadšeni z toho, že je většinou každý poznával) nechtěla ostatním, jim, nebo snad sobě, dokazovat, že je stejně dobrá jako oni, třeba i lepší. Přestože byla cílevědomý Zmijozel, po tomhle netoužila. Chtěla žít normální život.

Její podivné stavy se objevovaly už před tím, než nastoupila do Bradavic, ale jen v podobě nepříjemných nočních můr převlečených za klidné sny. Jakmile ale dosáhla jedenáctého roku, kdy bylo její magické jádro v rozkvětu, sny se začaly měnit na vidiny, jak tomu říkala. Pokaždé přišly zničehonic, a jak stárla, začaly být častější.

Dělalo ji to výjimečnou? Ne, přestože se nikdo s něčím takovým dosud nesetkal. Možná jen Harry, který se jí svěřil s tím, že když byl mladší a v jeho těle se nacházela část Voldemortovy duše, viděl občas útržky toho, co se právě dělo, nebo co Voldemort cítil. Eileen tím docela vyděsil. Co když někdo skutečně žil v jejím těle? Harry ji ale uklidnil, že je to velmi nepravděpodobné.

Kéž by těmi svými vidinami alespoň dokázala pomoci ostatním v pátrání po neznámém viníkovi, který se očividně neštítil ničeho, jen aby dosáhl svého cíle. Jenže s každou další vidinou měla pocit, že jim přidělává víc a víc starostí. Že si kvůli ní připadají bezmocnější. Kdyby to ale skončilo...

Zhluboka si povzdechla a pokroutila hlavou. Nemohla jim lhát o tom, že vidiny přestaly, nevěřili by tomu a Severus byl navíc dokonalý nitrozpytec. Důvěřovala jim, že jí se vším pomohou, že ji ochrání, a oni zase věřili tomu, že kdykoliv se něco stane, nebude se bát za nimi přijít.

,,Něco tě trápí, drahoušku?" ozvalo se mluvící zrcadlo a nejspíše se tetelilo blahem, že mu někdo zase věnuje pozornost. ,,To víš, já už za ta léta poznám, kdy někoho něco trápí. Ani se mne neptej, kolikrát jsem už takhle viděla tvé otce!"

Eileen se zarazila a bříškem ukazováčku pomalu obkreslovala linii umyvadla. ,,Trápí se kvůli mně?" zeptala se tiše a střelila pohledem ke dveřím, jestli jsou zavřené, aby ji Harry a Severus neslyšeli.