Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

46. Obavy

Z hlubin lesa se napůl vypotácel osamělý muž. Černé prameny vlasů mu lemovaly bledou tvář s ostře řezanými rysy, která v okolní tmě prakticky svítila. Hluboce vydechnul a jednou rukou se zapřel o kmen nejbližšího stromu. Tou druhou si otřel mokrá ústa. Na hřbetu ruky mu zůstala rudá krvavá šmouha.

Byl to Aiden Trocar.

Mohly být dvě hodiny ráno, když konečně vyšel ze Zapovězeného lesa, kde hledal vhodnou kořist, z níž by mohl vysát krev a doplnit tak svou potřebu k tomu, aby přežil. Profesorce McGonagallové byl vděčný, že mu dovolila lovit na území lesa patřícího k bradavické škole. Pokaždé se snažil vyhledávat taková zvířata, která byla už stará, zraněná nebo nemocná. A byť dal hajnému Hagridovi své slovo, že dohodu dodrží a nebude útočit na zdravé a silné zvířecí jedince, i tak mu poloobr příliš nevěřil. Nebylo se čemu divit. Trocar byl upír, a v takovéhle vyděděnce společnosti, a navíc k tomu ještě krvelačné a nebezpečné, nemá důvěru nikdo. Trocar už si na to za celý svůj dlouhý život vlastně zvyknul. Nikdo se nemohl divit tomu, že upíři byli spíše samotáři, a pokud ne, zůstávali jen výhradně se svým druhem. Aiden byl jeden z mála z těch, kteří šli mezi kouzelníky a dokonce si hledali práci. Proto se vlastně snažil být připravený i na to, že ho každým dnem mohou z bradavické školy vyhodit.

A v tomto čase obzvlášť.

Nejen, že se v kouzelnickém světě bleskovým tempem šířila nová Mrtvá místa, ale i většina kouzelníků, která se za ta léta v této nové době po Voldemortově pádu přestala na přesně takovéhle vyděděnce, jako byl Trocar, dívat skrz prsty, se nyní znovu začala těchto tvorů stranit. Představovali zlo, nebezpečí. Když něco nezapadá do přesných měřítek normálního života, lidé to budou brát jako něco špatného, něco, co s nimi v souladu zkrátka být nemůže. Když něco nezapadá do přesně stanoveného vzorce, jenž existuje už od počátku první civilizace, lid to znejistí, vzbudí to v nich strach. V ten okamžik už nezáleží na tom, jestli jste uvnitř dobří nebo špatní. Trocar byl upír. A upíři patřili do skupiny neživých, kteří svou věrnost přísahali temnotě.

Trocar už mezi těmito lidmi nebyl vítán.

To prozatím ale neplatilo v bradavické škole, nebo si toho upír dosud nevšiml. To mohlo být klidně možné, protože na tom jediném, na čem mu záleželo, bylo to, co o něm smýšlí Beatrice Jonesová. Trocar si nebyl jistý, kdy přesně mu na jeho zmijozelské studentce začalo tolik záležet, ale věděl, že pokud to dolehne k nesprávným uším, bude z toho opravdový skandál a malér toho největšího kalibru. Beatrice se mu líbila, byla to krásná a chytrá mladá žena. A on o ni dnes večer, kdy jej celá uplakaná žádala, aby ji a Eileen Snapeovou nechal jít, měl opravdu strach.

,,Tak co je to s tebou," zašeptal si Trocar pro sebe a zkrvavenou ruku si přiložil na hruď. Na tom místě, jehož se ledovou rukou dotýkal, mu mělo bušit srdce. Netlouklo. Bylo mrtvé a navždy mrtvé zůstat mělo. Bylo to zvláštní. Už si ani nepamatoval, jak zněl tlukot srdce. Jaký pocit to byl. V ten okamžik zatoužil po tom, aby ten pocit mohl ještě jednou zažít. Aby směl na malý okamžik předstírat, že je někdo normální, obyčejný. Že je mužem, o nějž by Beatrice Jonesová stála, a jehož by si zasloužila.

,,Vzpamatuj se přece. Snad se na stará kolena nezaláskuješ. Vždyť ani nevíš, co to je, jak to funguje. Zapomeň na to. Zapomeň na ni," přemlouval sám sebe nahlas, jako kdyby mu to mělo pomoct v tom na Beatrice zapomenout. Výsledek byl spíš opačný. Čím více si myšlenky na ni zakazoval, tím byly dotěrnější a nenechavější. Myslel na to, jak ji držel za ruku, než mu zmizela v temné noci a odešla neznámo kam. S obavami se zahleděl na zamračenou oblohu. Nelíbilo se mu to a měl z toho špatný pocit. Za těch několik hodin se mu to stihlo celé rozležet v hlavě a uvědomil si, že to byl velmi špatný nápad, a že se zachoval velice nezodpovědně. A to jen proto, že toužil pomoci zoufalé dívce, protože kdyby to neudělal, její matka by možná zemřela a ona by mu to až do konce svého života vyčítala. Protože to on by byl tím důvodem.