Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

12. Mění se svět nebo lidé?

Nakonec si Harry přece jenom začal říkat, jestli je skutečně dobrý nápad Anthonyho navštívit v práci a požádat ho, jestli by byl tak laskavý a pokusil se prozkoumat Eileeniny nové vidiny, protože pořád byla možnost, že něco přehlédli, nějakou maličkost, která byla třeba užitečná, a stále jim unikala mezi prsty.

Anthonymu nikdy nevadilo Harrymu pomoci, nikdy s tím nebyl problém - až dosud. A Harry stále nechápal, ačkoliv si tu situaci neustále přehrával dokola a pokoušel se ji pochopit; snažil se přijít na to, co se stalo, kde byl najednou problém, proč po nich tak vyjel. Samozřejmě rozuměl tomu, že to Anthony neměl jednoduché, ale pro koho nebylo v téhle době složité žít, když se každý den báli o svůj život, jako by se měl zpoza rohu najednou objevit Voldemort, který by na tuhle chvíli čekal přes dobrých dvacet let? A Harryho mrazilo na zátylku, když si pomyslel, že tohle je skutečně jedna z možností, že Voldemort té noci doopravdy nezemřel a že se skrýval a čekal na příhodnou chvíli... Ale to byla hloupost, určitě ano. On ho přece zabil, sám, vlastní rukou...

Zatřepal hlavou, až jej pramínky tmavých vlasů polechtaly na čele. Zase zaletěl v myšlenkách příliš daleko a nevhodným směrem, ale poslední dobou se mu to stávalo docela často. Vymýšlel si v hlavě šílené a absurdní scénáře toho, co by se ještě mohlo stát, a kdo by mohl být strůjcem toho všeho... Spoustu lidí už napadlo, zda za tím vším nemůže stát Voldemort, který by nějakým záhadným způsobem svůj souboj s Harrym přežil, při vhodné příležitosti by utekl a skryl se, zatímco by vymýšlel dokonalý plán, jenž by jej konečně dovedl k plné moci. Nebyla to tak úplně hloupost, koneckonců, už jednou přechytračil Smrt a po svém prvním neúspěšném pokusu Harryho zabít z něj zbyl jen přízrak, co se potácel mezi životem a smrtí jen díky viteálům.

Harry mohl udělat chybu, mohl si tehdy bláhově myslet, že už je po všem, a třeba poté Tom Raddle utekl a kdesi se skryl. Kul pikle, rozhazoval sítě a pomalu jako pavouk se plížil ke své kořisti, aby si vzal, co mu patří. Třeba jednal skrze prostředníka, třeba neměl tělo, třeba byl doopravdy mrtvý a nějaký zvědavec objevil jeho deník, kde by popisoval svou dlouhou cestu k úplné moci nad celým kouzelnickým světem, co je třeba udělat a jak to provést, aby úspěšně dosáhl cíle...

Harry se zarazil a pokusil se tok myšlenek zklidnit. Už zase se začínal motat v tom všem, co jeho hlava vymyslela, a vnímal, jak jej znovu pohlcují obavy a strach. Protože když čelíte něčemu, co neznáte, čemu nevidíte do tváře, tak nemůžete vědět, zda za tím náhodou nestojí váš blízký přítel, jemuž jste důvěřovali, nebo zda jste před lety, kdy jste se snažili porazit nejmocnějšího černokněžníka všech dob, neselhali a nedohnali svou nepozorností svět ke zkáze...

Nekonečné spirály. Byly všude kolem něj, po celém světě, v jeho mysli. Utahovaly se jako smyčky lana, dusily ho, škrtily, a dělaly ho ještě zmatenějším. Harry si unaveně promnul spánky. Kéž by se ty nevítané myšlenky daly nějakým knoflíkem vypnout, kéž by našel nějakou nápovědu, která by mu ukázala cestu vpřed a pomohla mu tuhle záhadu rozlousknout... V téhle době už nešlo o to, zda někdo je Vyvolený nebo ne. Někteří lidé bojovali za sebe, jiní se cítili lépe, když byli po něčím boku, v nějaké skupině. Nebyla vyřčená žádná věštba, jež by slibovala, že se najde někdo, kdo jejich svět zachrání. Teď nemohli čekat na někoho, kdo jim přijde na pomoc; teď museli ruku k dílu přiložit všichni, teď záviselo na každém vlákénku magie, na síle odhodlání a odvaze.

Ale ne, teď není správná chvíle nad tím vším polemizovat, teď je tu kvůli Anthonymu a musí se plně soustředit na něj a na to, o co jej chce požádat. Tolik doufal, že mu pomůže, že už se nebude zlobit a všechno bude v pořádku, protože si nedokázal představit, že by ztratil přítele a spojence, jelikož poté by si připadal snad ještě bezmocněji. Křehké ostrovy, na nichž pobývali a jež se všechny spojovaly úzkou cestičkou, se pomalu bortily, lidé a jejich psychika byly zranitelnější. Strach se plížil ulicemi jako mor a temnota je tiše a nenápadně požírala, aniž by tomu kdokoliv dokázal zabránit.