Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

Intermezzo

Všude kolem byla tma. S obavami natáhla ruce před sebe, jak se snažila nahmatat cokoliv, co by jí pomohlo orientovat se v prostoru. Nábytek. Stěny. Cokoliv.

Zábly ji nohy, ale když se pokusila udělat krok vpřed, ozvalo se tiché šplouchání. Stála ve vodě? Cože? Kde to sakra je?

Brodila se potokem a čím dál šla, tím se nořila hlouběji a byla jí větší zima. Neviděla ani na krok a děsilo jí to.

Náhle ji cosi chytlo za kotník. Vykřikla - protože to přece člověk dělá, když se lekne - a nedošlo jí, že se jí to něco pokusí stáhnout pod vodu. Nestihla se ani pořádně nadechnout a už se žbluňknutím zajela pod hladinu.

Kopala nohama, snažila se z pevného sevření vykroutit, aby mohla vyplavat vzhůru a nadýchat se čerstvého vzduchu, protože jí docházel kyslík, a navíc měla ústa plná vody. Jenže to... to něco ji prostě nechtělo pustit, a naopak ji stahovalo ještě hlouběji.

Vždyť se tu utopím, problesklo jí zděšeně hlavou. Panika jí projela jako čepel ostrého nože, a tak se začala zmítat ještě zuřivěji, nedocházejíc jí, že se tím rychleji vyčerpá. Žaludek se jí kroutil strachem a plíce se zmateně stahovaly, lačníce po kyslíku. Hučelo jí v hlavě, před očima se jí zatemňovalo. Když už si říkala, že se blíží její konec, najednou se kolem ní začalo objevovat měsíčně bílé světlo.

Blouzní? Zdá se jí to? Tolik touží po nějaké naději a záchraně, že si představuje, jak jí někdo přijde na pomoc? Nebo je její hlava už tak dlouho bez kyslíku, že jí podsouvá poslední nereálné představy?

Musela mžourat, tak ostré světlo bylo, určitě by ji dokázalo oslepit. Čas jako by se náhle zastavil. Už necítila pevný stisk na své noze, necítila nutkavou potřebu plavat vzhůru a nadechnout se. Jen se dívala na tu krásu, když světlo mírně polevilo a ukázalo jí, že se ukrývá v liliích, které před jejíma očima právě rozkvétaly.

Byla to nádhera. Byly velké a krásné, bílé okvětní lístky se mírně pohupovaly ve vodě, a z jejich středu jako kdyby vycházel zpěv, jenž jí ukazoval cestu vpřed.

Vychutnávala si tu čistou krásu a už se vůbec nebála. Proč taky? Lilie pro ni byla symbolem života.

Cosi ji k těm nádherným květům táhlo, a tak udělala pár temp směrem k nim. Už ji vůbec netížilo, že k přežití pod vodou potřebuje kyslík, který momentálně neměla. Nebo měla? Zdálo se, že nějakým záhadným způsobem ano, jinak si nedokázala vysvětlit, proč už neutonula. Nebo se snad čas zastavil?

Když k liliím doplavala a chtěla se jich dotknout, voda se náhle rozvlnila a květy se začaly houpat do rytmu. Zmateně se rozhlédla kolem a ze rtů jí splynul překvapený výkřik, když spatřila Šťastného draka, jenž rychlým tempem plul směrem k ní.

,,Jupitere!" zavolala na něj tlumeně a z úst jí vyšly bublinky. Drak si jí ale vůbec nevšímal. Jen proplaval kolem ní a mířil kamsi do neznáma. Vyděsila se a v hlavě jí začalo šrotovat, co se asi stalo, když spatřila obrovský strach v jeho rubínových očích.

Rozhodla se ho následovat, aby zjistila, co se děje. Co nejrychleji plavala za ním, ale Jupiter byl přece jen rychlejší, nemohla ho dohonit, ani kdyby se sebevíc snažila. Každým dalším tempem byla unavenější, a drak se jí pomalu začínal ztrácet z dohledu.

Zastavila se na místě a chvíli jen šlapala vodu, aby si trochu odpočinula a nabrala síly. Náhle k jejím uším dolehl pláč a ona se zmateně rozhlédla kolem. Pak nedaleko pod sebou spatřila dítě, malého chlapce, mohlo mu být tak osm let. Kolébal se, plakal a držel se za hlavu.