Duchové minulosti ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ²

34. Na ošetřovně

První věc, co Eileen udělala, když otevřela oči, bylo to, že se přetočila na bok a hlučně se vyzvracela do připraveného lavoru. Dávivě se rozkašlala a když v krku ucítila pachuť žaludečních šťáv, znovu se jí zvedl žaludek.

Roztřesenou rukou si kapesníkem otřela rty a pak se se sípavými nádechy znovu vyčerpaně položila do polštáře. Oknem sem proudily paprsky Slunce, takže to znamenalo, že se nachází na ošetřovně.

,,Eileen! Ahoj." U její postele se znenadání objevil ramenatý Rafael Nott a Ela v duchu otráveně zasténala. Zrovna teď na něj ani trochu neměla náladu. ,,Jak se cítíš?"

,,Mizerně," odpověděla mu chraplavým hlasem a zavřela oči. Doufala, že přišel za madame Pomfreyovou a jí se jen zdvořile přeptal na to, jak se jí daří, ale její prosby zřejmě neměly být vyslyšeny. Uslyšela, jak si k její posteli přitahuje židli a stiskla rty do úzké linky. Nejspíš by ho odtud vyhodila, kdyby nebyla tak vyčerpaná a příšerně by ji nebolela hlava.

,,Je mi to moc líto, Eileen. Nejspíš to pro tebe musí být velmi těžké," prohlásil tichým, soucitným hlasem. Ela, která se v myšlenkách na okamžik vrátila k tomu podivnému snu, jenž se jí zdál a poněkud ji vyděsil, jej v první chvíli neslyšela. Teprve za pár vteřin si uvědomila, že ji kvůli něčemu lituje.

,,Uhm, promiň, ale neposlouchala jsem tě," přiznala se mu bez okolků a s povzdechem si promnula spánky, na nichž se leskly krůpěje potu. ,,Jsem hrozně unavená." To bylo zvláštní, protože by řekla, že nejspíš prospala celý den.

,,Promiň, já tě asi otravuju, viď? Nechám tě odpočívat, jen... Eileen." Chytil ji za ruku a povzbudivě ji stiskl. ,,Kdybys cokoliv potřebovala, můžeš za mnou přijít. Vím, že jsme se nikdy dřív nebavili, ale kdyby ses potřebovala někomu svěřit, nebo být naopak ve společnosti někoho jiného..."

,,Řekni mi, o co jde, Rafaeli."

,,Totiž..." Eileen otevřela oči a zjistila, že se tváří rozpačitě. Zhluboka se nadechl, jako kdyby si chtěl dodat odvahy. ,,Víme... víme, že tvého otce poslali do Azkabanu. Psali o tom v Denním Věštci."

Eileen zalapala po dechu a rychle se napřímila - což nebyl moc dobrý nápad vzhledem k tomu, jak na tom byla se svým zdravotním stavem. Okamžitě se jí zatemnilo před očima a celý svět se s ní roztočil. Pomalu ulehla zpátky na polštář. ,,Co tam píšou?" zeptala se ho slabě.

,,No... od jeho zatčení uběhly tři dny, takže i ty jsi na ošetřovně třetí den. Takže už o tom ostatní tolik nediskutují," řekl, jako kdyby ji tím chtěl uklidnit. Eileen kývla a nervózně čekala, co jí poví dál. ,,Píšou tam... dovedeš si to představit, jak to asi vypadá, psala to ta kráva Holoubková a zase to nesmyslně nafoukla... no zkrátka tvrdí, že profesor Snape napomáhal silám zla, nebo něco v tom smyslu. Tomu ale rozumný člověk nemůže věřit. Vždyť to byli právě tvoji tátové, kteří zastavili Ty-víš-koho a Grindelwalda."

Eileen mlčky přikývla a zahleděla se do stropu, jenž se jí začal trochu rozmazávat. Její otec byl zavřený v Azkabanu a může trvat měsíce, nedej Merline i roky, než ho z toho příšerného vězení dostanou zpátky. Jak to, že s tím nikdo nic nedělal? Jak to mohli dovolit, když ví, že Severus by přece něco takového nikdy neudělal? Vzali jí otce - neprávem a bez jediného důkazu. Když se jí po tvářích sklouzly první slzy, uvědomila si, že nehty silně zatíná do dlaní a v duchu doufá, že i mírná fyzická bolest přebije tu, která jí klíčila zevnitř, která plačtivě volala po Severusově přítomnosti, která toužila po tom, aby ji utěšil jako malé dítě a dobrým slovem ji pohladil po duši.

,,Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se jí potichu Rafael a něžně ji pohladil po paži. Eileen se smutně usmála, rychle si otřela mokré tváře a skelnýma očima na něj pohlédla.