Havraspár a Nebelvír ✔

• nehraj •

/19.5. 2005/

Mám po všech hodinách. A jsem nervózní, hodně. Ještě nikdy se mi nestalo že před zápasem jsem byla takhle nervózní. Ani při prvním. A teď? Hraju už několikátý zápas a nervozita mě požírá. Ten jeden trénink s Woodem mi skoro vůbec nepomohl. Kdyby to neodložili tak bych byla v lepší kondici. ,,Sedíš tu jak hromádka neštěstí." Sedne si ke mně Harry. ,,A ty se divíš? Měli jsme hrát až za týden. Nejsme vůbec připraveni. A hlavně já." Podívám se na něj. ,,Hele, za prvé, váš tým je lepší než Zmijozelský. A za druhé, Oliver říká že jsi nejlepší střelkyně co Bradavice kdy viděli. A není jediný, ostatní si to myslí taky." Povzbudivě se usměje. ,,Díky Harry." Úsměv mu oplatím. Přijde k nám Ed. ,,Kláry pojď se připravit. Dáme si ještě krátký trénink." Skoro celou noc nespal. Vymýšlel strategie. A já s ním. ,,Jo, už jdu." Harry mě poplácá po zádech. ,,To dáte." Dodá a odejde. S Edem jdeme do Havraspárské věže, neboli do našich pokojů. Došla jsem do mého pokoje. Holky tu nejsou. Margaret bude někde s jejím novým objevem. Jmenuje se asi Jack Smith a je z Mrzimoru. Cho si bude dělat v knihovně úkoly a Lenka bude asi u testrálů. Ze skříně si vezmu mou modrou famfrpálskou uniformu. Natáhnu si hnědé kalhoty, modrý svetr se stříbrným pruhem na hrudníku, vysoké boty, modrý plášť s erbem mé koleje. Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku. Stoupnu si před zrcadlo. No bezva, kruhy pod očima a rudé oči. Vypadám jak mrtvola. Vyjdu z pokoje a zamířím si to do společenky. ,,Kde máš koště?" Zeptá se Ellen. ,,Včera jsem si ho nechala v tom kumbálu na hřišti. Nechtěla jsem ho tahat do deště." Chápavě přikývla. ,,Takže, všichni odemě čekáte povzbudivou řeč. Tohle nebude zápas jako každý jiný, tohle bude boj o druhé místo. Bude to těžké ale my to dáme. Vyhrajeme." Přelítne nás všechny pohledem a zastaví se u mě. ,,Kláry," odmlčí se ,,neber to všechno na sebe. A hlavně si nic nevyčítej jako vždy když se něco nepovede." Přikývnu. Ale mojí povahu jeden rozhovor nezmění. ,,Jdeme na to." Zkonstatuje náš chytač Jason. Všichni se rozejdeme na famfrpálové hřiště. Panuje celkem ponurá atmosféra. Nikdo nepromluvil, za celou cestu. Před vchodem na hřišě stojí Rookwood. ,,Příjdu za váma." Řeknu mému týmu a ti se vydají napřed. ,,Musím s tebou mluvit." Sykne. ,,Tak povídej." Zeptám se. Dělá jako kdyby naše čtyřletá válka vůbec nebyla. ,,Doufám že nenastupuješ na ten zápas." Díval se mi do očí neústupným pohledem. ,,Budu hrát. A tobě to může být jedno."  Naštvaně se podívá okolo, asi kvůli tomu jestli nás někdo neslyší. ,,Vím že nemáš důvod mi věřit. Ale něco jsem zjistil. Tvá matka je ze Zmijozelu, že ano?" Zeptá se vážně. ,,Jo a co s tím?" ,,Ty-víš-kdo se brzy vrátí. Smrtijedi shání jeho příznivce, tím myslím čaroděje a čarodějky co vystudovali Bradavice a byli ze Zmijozelu. Tvá matka je mocná čarodějka, on jí chce na svou stranu. Ale ona se nepřidá. Chce ji dostat k sobě přes tebe. Tím že tě bude ohrožovat na životě, jí donutí aby se připojila ke smrtijedům. Chápeš?" Dívam se na něj s vytřešténýma očima. Nevím jestli mě děsí víc to co řekl nebo proč toho ví tolik. ,,J-jak to víš?" ,,Nemůžu ti to říct." ,,Ty jsi smrtijed?" Nad tou otázkou se napne. ,,Já ne." Sklopí pohled. ,,Nemůžu to říct, vlastně teď nasazuji za tebe život. Nenastupuj na tenhle zápas." Podívá se na mě prosebným výrazem. A pak dodá ,,Prosím." Odejde. Prostě odešel. Ještě chvíli tam stojím jak solný sloup. Vydám se do kumbálu pro koště a hurá na trénink.

Máme po asi půlhodinovém tréninku. Celou dobu jsem přemýšlela co to do něj vjelo. Nikdy, opravdu nikdy jsme si neřekli taková ta slova děkuju, promiň nebo prosím. Nevím jestli mu mám věřit. ,,Jsi v pohodě?" Zeptá se usraraně Andy. ,,Jo." Odpovím mu rozhodně. Tribuny se začnou plnit studentama. Po asi dvaceti minutách je plno. Tento zápas bude napínavější než ten s Nebelvírem. Lee oznámil náš přílet. Vyletěli jsme na hřiště. Za tu chvíli co nám Ed říkal strategii se zatáhlo. Vypadá to že bude slejvák. Náš tým zastavil uprostřed hřišě. Jordan oznámil Zmijozelský tým. Na tribunách se zelenou barvou jsem hledala jedinou osobu. Austina Rookwooda. Díval se mým směrem skoro starostným pohledem. Jako by se bál. ,,Očekávám od vás naprosto férovou hru." Řekla madam Hoochová a vyhodila camrál do vzduchu. Ujal se ho Andy a letěl rovnou k bráně zelených.

Zápas hrajeme už asi dvě hodiny. Poslední hodinu prší. Ne, ono neprší, VĚTŠÍ SLEJVÁK SNAD NIKDO NEZAŽIL. A aby toho nebylo málo, zvednul se vítr a mlha. Prostě úžasný zápas. Uslyším Leea jak křičí do mikrofonu. ,,JASON WILLIAMS CHYTIL ZLATONKU! HAVRASPÁR VYHRÁVÁ!" To mi vykouzlilo úsměv na tváři. Najednou všichni stichli. Myslela jsem že už to horší být nemůže. Vítr se zvednul snad ještě dvakrát tolik, déšť také a mlha zhoustla. Nikoho jsem neviděla. Prostě nic. Zaslechnu jak někdo něco říká tlumeným hlasem. Pak jen ostrou bolest v hlavě a tmu.