Havraspár a Nebelvír ✔

• večeře a procházka •

/20.7. 1994/

No to mě flákni koštětem. Oni se alespoň nezmínil že jdeme k Woodovým. Oliver se na mě usmál a pozdravil mě.

,,Ahoj." Řekla jsem pořád překvapeně. Jeho rodiče pokynuli ať si sedneme. No a aby toho nebylo málo tak sedím naproti jemu. Koukla jsem se mu do očí a cítila jak mi zčervenaly tváře. On se jen usmál a já sklopila pohled na jídlo. Jedno se musí nechat, jeho máma vaří úžasně. Celý jsem to zhltla. Všichni na mě koukali a smáli se.

,,Bylo to dobrý paní Woodová."

,,Děkuju, nechceš přidat?" Zavrtila jsem hlavou. Ostatní to po chvíli snědli. No a teď začala ta nejnudnější část. Rodiče si povídali a já s Oliverem jsme tam jen tak seděli a byli zticha.

,,Nechceš jít do pokoje ať je tu nerušíme ?" Zeptal se. Já přikývla a vydala se za ním. No u Styxu. Má to tu krásný.  Pokoj má vymalovaný do bílé. Dřevěná skříň s poličkama je u pravé strany přes celou zeď. Na levé straně je velká postel. A naproti dveřím (ve kterých stojím) je psací stůl, nad kterým je jedno velké okno. Přes židli má přehozenou nebelvírskou šálu. A všude po pokoji byli fotky a plakáty famfrpálu. Zahlédla jsem i pár fotek s jeho kámošema. Byla tam i ta fotka kterou mám já. Je tam celý jeho a Edovo famfrpálový tým. Nad tím jsem se pousmála. V rohu je opřené jeho koště a na poličkách chrániče na kolena a lokty. Nechyběli ani brankářské rukavice z dračí kůže.

,,No tak tady ty dva měsíce trávím." Usmál se a podíval se na mě.

,,Máš to tu pěkný." Odpověděla jsem. No a asi 2 hodiny jsme si dokázali povídat. Dokud nás nevyrušili rodiče.

,,Už musíme jít Kláry."

,,Dobře, tak ahoj Olivere." Zamávala jsem mu.

,,Ahoj." Odpověděl s úsměvem.

Přemýstili jsme se před naš dům.

,,Tak co. Jak jsi si to užila ?" Zeptala se mamka.

,,Jo dobrý." Byla jsem unavená a tak má cesta mířila rovnou do postele. V momentě jsem usla.

/21.7. 1994/

Probudila jsem se s dobrou náladou. Oblékla se a učesala se. Ani nevím proč jsem tak happy. Asi mám dobrý pocit ze včerejška. Rodiče byli v práci a tak jsem si udělala toasty. V mžiku byli ve mě. No a co budu dělat teď ? To jsem nedomyslela. Je osm hodin. To je můj rekord. No tak buď půjdu číst nebo si budu kreslit a nebo se půjdu projít. Procházka vyhrála. Bylo strašný horko a tak jdu na zmrzku. U Merlina. To asi nebyl dobrý nápad chodit mezi mudly. Chovají se no prostě jinak. Jsou divní.

,,Prosím jeden kopeček citrónový." Podal mi ji a já mu dala půl libry. No málem jsem mu dala pět svrčků, tolik se platí za zmrzlinu u Fortescuea v Příčné ulici. Ale na poslední chvíli jsem to zachránila. S mojí zmrzlinou jsem kličkovala po náměstí a vyhýbala se mudlům. Zmrzlina už zmizela a já šla dál. Najednou do mě někdo vrazí.

,,Promiň, neviděl jsem tě." omlouval se.

,,To je v pohodě." Usměju se. Pořád na sebe koukáme. ,,Neviděli jsme se někde ?" Zeptám se.

,,Říkají ti něco Bradavice ?"

,,Škola čar a kouzel v Bradavicích. Chodím tam do Havraspáru." Usměju se.

,,Aha tak odtamtud se známe. Nebo jsme se spíš viděli." Uchechtne se a já taky. ,,Nechceš zajít někam do cukrárny? Zvu tě." Zeptal se.

,,Dobře ale pořád nevím jak se jmenuješ." Zeptám se.

,,Jsem Cedric. Cedric Diggory. A ty ?"

,,Klára Roseliová."

Sedíme v cukrárně a jíme dort.

,,Promiň že jsem se tak blbě ptal jestli neznáš Bradavice ale jednou se mi stalo že jsem vrazil do nějakého kluka. No a začal jsem se ptát jestli nezná školu čar a kouzel v Bradavicích. Myslel si že jsem se zbláznil." Oba jsme se začali smát. Zjistila jsem že bude v Bradavicích poslední rok a chodí do Mrzimoru. Se Cedricem se dobře povídá. Po asi hodině v cukrárně jsem musela jít.

,,Tak děkuju za pozvání na dort. A doufám že se v Bradavicích uvidíme." Usměju se.

,,Nemáš zač. A i kdyby jsme se nepotkali tak bych tě našel." Uchechtnu se.

,,Už musím tak ahoj." Řekla jsem.

,,Čau." Rozloučil se a odešel. Je to fakt fajn týpek. Šla jsem zase směrem domů. A rovnou do pokoje. Hele nějaká sova. Otevřu okno a vezmu si od ní dopis. A odletí. Otevřu ho a na něm stojí.

Ahoj. To jsem zase já Cedric. Nechceš ještě někdy zajít někam před školou ? Napiš kdy máš čas. Máš tu mojí adresu.

Ten dopis mi zvedl náladu ale za prvé: jak zjistil moji adresu? To je nad Sherlock Holmes? A za druhé: jak to tak rychle stihnul. To je snad Flash ?
Hned jsem mu odepsala že mám teď čas pořád a poslala Gwen.

Zbytek dne se nestalo nic důležitého. Jelikož jsem jen četla.