Havraspár a Nebelvír ✔

začátek mé kariéry

/5.3. 1994/

Dnes ráno jsem si dala pořádnou rozcvičku. Zaběhala jsem si. Nedobrovolně. Běhání je pro mě sprostý slovo. Ráno jsem zaspala a nestihla ani snídani. Běžela jsem rovnou do učebny. Jindy bych tak nechvátala, ale dnes první hodinu máme McGonagallovou. Kdybych přišla pozdě, proměnila by mě v budík. Nerada bych tak skončila. 

Díky Merlinovi, jsem to stihla. Sedala jsem si do lavice, když profesorka vstoupila do učebny. S přísným pohledem si mě změřila, ale radši nic neřekla. Nedivím se jí. Rozčilovat se takto po ránu není vůbec zdravé. 

,,Dnes," promluvila profesorka a pomocí hůlky a křídy začala něco psát na tabuli, ,,se budeme bavit o zvěromázích. Kdo mi řekne, kdo je zvěromág?" 

Kdybychom měli hodinu s Nebelvírem, Hermiona by se přetrhla, aby mohla odpovědět. Ale nemáme. V lavicích sedíme my havraspárští a mrzimorští, kteří ještě dospávají. Vezmu příležitost do rukou a přihlásím se. McGonagallová dělá, že mě nevidí. Když ale začnu máchat rukou ve vzduchu, vzdá to a vyvolá mě. 

,,Zvěromág je někdo, kdo se úmyslně přeměňuje na nějaké zvíře." Rozhodla jsem se to moc nerozvádět, protože bych se prozradila. Ne že bych byla zvěromág, ale chtěla bych být. Zjišťovala jsem si o tom spoustu věcí v knihovně i doma. I tak ale pochybuji, že bych se mohla někdy v něco proměnit. 

,,Ano, slečno Roseliová. Tři body pro Havraspár." Moc nadšeně se netvářila, když mi přidávala body. Očividně moc dobře ví, že Nebelvír ve školním poháru rychle doháníme. Trochu si to pojistili minulou výhrou ve famfrpálu, ale to jim moc nepomůže. 

Koutkem oka jsem si všimla, že Ernie Macmillan z Mrzimoru se přihlásil. Profesorka na něj pokývla ve znamení, že může mluvit. 

,,Kolik zvěromágů je v Británii?" zeptal se a snažil se u toho tvářit chytře. Ernie není špatný, ale někdy se chová jako blbec. Obzvlášť, když se snaží vypadat chytře. 

,,V posledních deseti letech se ve Velké Británii objevilo pouze sedm zvěromágů. Všechny z nich ministerstvo kouzel pečlivě sleduje," odpověděla mu a dala se do podrobného výkladu. Zbytek hodiny jsem moc neposlouchala, protože jsem všechno znala. Místo toho jsem přemýšlela nad jedním zaklínadlem, které patří jednoznačně do OPČM. Chystala jsem se ho zkusit už hrozně dlouho, ale stále jsem nad tím váhala. Ale jsem rozhodnutá. Patronovo zaklínadlo dnes zkusím i přes mrtvolu. Už jsem to samozřejmě párkrát zkoušela, ale bez úspěchu. 

Na další hodinu jsme se přesunuli do učebny obrany proti černé magii. Všechny lavice byly poskládané u stěn, aby nám nepřekážely. Lupin dnes očividně zvolil praktickou hodinu. 

S Margaret jsme si stouply ke kraji a čekali na další studenty, kteří se sem hrnuli jako velká voda. Tentokrát nás poctili svou přítomností nebelvírští. Zahlédla jsem rozcuchanou kštici hnědých vlasů, které patřily famfrpálovému brankáři. Odvrátila jsem od něj pohled. 

Asi před týdnem jsem z Eda dostala, kdo mi dal k Vánocům střelecké rukavice, které mi dokonale padly. Právě Wood. Edwar se při tom, co mi to říkal, usmíval jako blbeček. Odplata ho nemine. 

Cítila jsem se trochu rozpačitě, protože zatím žádný rok jsem se s Woodem nebavila tak jako tento. A ještě ke všemu jsme si dali dárky! To hodně překračuje mé meze. 

,,Dobrý den, třído," vřítil se do učebny Lupin s úsměvem na zjizvené tváři. Vesele si to vykračoval až úplně dopředu, kde sepjal ruce a s úsměvem nás přejel pohledem. 

,,Dnes vás naučím nové kouzlo. Jmenuje se immobilus. Je to jeden z druhů znehybňovacích kouzel. Není to nic těžkého, tudíž očekávám, že všichni dnes dostanete N." 

A tak jsme se dali do znehybňování našich partnerů ve dvojici. 

...

Večer jsem měla pokoj sama pro sebe. Na večeři jsem si došla dřív, abych se vyhnula mým spolubydlícím. Nic ve zlém. 

Vzala jsem si do ruky hůlku a přemýšlela nad svou nejšťastnější vzpomínkou. Ani nevím, jestli mám nějakou nejšťastnější. Mám prostě jen šťastné. Zkusím prostě jednu vytáhnout a uvidíme, jestli to bude stačit. Tak jsem to zatím zkoušela vždy. 

Je mi asi pět let a já dostala své první koště. Před pár měsíci mě táta vzal na zápas Puddlemerských spojenců. Ten sport jsem už znala z novin dříve a z vyprávění mého táty. Ale vidět to naživo mě uhranulo. Zamilovala jsem se a našla něco, v čem chci být opravdu dobrá. A tak jsem rodiče otravovala čím dál více. Táta byl na mě pyšný, že jsem si vybrala sport, který kdysi dělal ve škole i on. Tvrdil, že hrál na postu brankáře a doteď visí v Bradavicích jeho odznak. O tom jsem se ještě nemohla přesvědčit. To mě čeká až za několik let, kdy jim tam vytřu zrak. 

Se šťastným vyjeknutím jsem popadla své nové koště a rozběhla se na zahradu. Táta bez starostí běžel za mnou, aby mi ukázal jak na to. Mamka se bála trochu víc, protože si s sebou vzala hůlku, kdybych náhodou spadla. 

Táta si vzal vlastní koště a sednul si na něj. Co nejpřesněji jsem napodobila jeho pohyby. Pak se odpíchnul ze země a vzletěl dva metry nad mé malé já. Bez rozmýšlení jsem povyskočila a naklonila se lehce dopředu. Všechno to šlo samo. 

Nelétala jsem sice tak vysoko, maximálně dva metry nad zemí, protože tomu bránilo kouzlo, kterým bylo koště očarované. I tak jsem si to užívala každým pórem. Svištěla jsem si to po zahradě a mávala na mamku, která protentokrát držela místo hůlky kouzelný foťák. 

Usmívala a řehtala jsem se na celé kolo.  V tu chvíli jsem věděla, že budu jednou nejlepší. 

,,Expecto patronum," vydechla jsem potichu se zavřenýma očima. Chvíli se nic nedělo, dokud mi přes víčka nepronikla bleděmodrá záře. Prudce jsem vytřeštila oči na zář, která vycházela z konce mé hůlka. 

Nepravidelné tvary začaly nabírat obrysy koně. Zmateně, ale stéle soustředěně, jsem to stvoření pozorovala. Nakonec se z něj vyklubala hrdá kelpie, která si prohlížela pokoj. 

,,No ty vole," ozval se někdo za mnou. 

Rychle jsem se otočila a všechna záře zmizela. Za mnou stála Margaret s otevřenou pusou dokořán.