Havraspár a Nebelvír ✔

Bradavice

/ 1.9. 1993 /

Dnes je konečně ten den. Den B, jak mu s radostí říkám. Po dvou měsících se vracím na to dokonalé místo u Černého jezera a vřesovišť, Bradavice. Pro většinu z nás je to druhý domov, ve kterém trávíme většinu našeho dospívajícího času. Dokonalé místo. 

Momentálně jsem se dostala na nádraží King's Cross. Bez váhání vběhnu do zdi u nástupiště devět. Kouzelná bariéra mě vyplivne u houkající parní lokomotivy. Nástupiště 9 3/4 je nádherné místo. Prosklená střecha zaplavuje celou halu slunečním svitem. Díky tomu najednou vypadá deštivá Anglie mnohem živěji. 

Popadla jsem do ruky klec s mojí sovou pálenou. Jmenuje se Gwen a dostala jsem jí před třemi lety, když jsem se chystala do prvního ročníku. Klec jsem předala kouzelníkovi, který dává všechna zvířata do odděleného vagónu. Minulý rok v tuto chvíli ztropila Gwen hroznou scénu. Tentokrát je, díky Merlinovi, klidnější. Zbytek zavazadel jsem předala dalšímu dospělému pracovníkovi a vydala se do vlaku. S sebou jsem měla jen tašku s novým hábitem a svačinou. 

Sedla jsem do prvního volného kupé, které jsem našla. Svalila jsem se na sedačku u okna a pozorovala prváky, jak se loučí se svými rodiči. Kolem najednou prošel Edward. Je to o rok starší havraspárský famfrpálový brankář. Tudíž můj spoluhráč. Dá se říct, že když má dobrý den, je neprůstřelný. Je určitě jeden z nejlepších. 

Z mého pozorování mě vytrhlo otevírání dveří. Černé vlnité vlasy jí hned prozradily. A to že opět nestíhá. V jedné ruce držela zrcátko a v druhé pudr a snažila se upravit. 

,,Stihla jsem to. Žádný problém," pozdravila mě s úsměvem. S Maddie jsme nerozlučitelné kamarádky. Známe se už od dětství a i přes to, že jsme každá v jiné koleji, nám naše přátelství vydrželo. 

,,Co ti zase trvalo tak dlouho?" zasmála jsem se a pozorovala, jak si nanáší řasenku. 

,,Ehm, zaspala jsem. A také jsem tě nemohla najít. Zato jsem viděla ty Stíhačky. Viděla jsi jaké mají sukně?" zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou, že jsem je neviděla. ,,Jsou nechutně krátké. Opravdu až moc," koulela při jejím vyprávění očima. Stíhačky jsou holky v našem věku, které nutně škemrají o pozornost. Různými způsoby. 

,,A jak ses vůbec měla v Belgii? Slyšela jsem, že jejich budova ministerstva kouzel je úžasná!" zeptala se mě. Z rodinného výletu jsem se vrátila teprve před týdnem, takže jsem měla vše v živé paměti. Dala jsem se do vyprávění. 

...

Při cestě jsme se převlékly do černých hábitů s kravatami naší koleje. Jako každý rok mi má modrá kravata dělala problém. Se slovy, že jsem totálně neschopná čarodějka, mi ji Maddie zavázala. Ta tu svoji zmijozelskou omotala kolem krku tak dokonale, že jsem na to mohla jen fascinovaně koukat. Asi bych se to po třech letech už mohla konečně naučit.  

Vlak za cestu jednou zastavil. Bylo to zvláštní, nikdy se to nestalo. Hlavně nám nikdo nesdělil co se děje, tudíž jsme všichni nechápavě seděli na svých místech a čekali. Když se dal vlak zase do pohybu, začali se šířit zvěsti, že vagóny prohledávali azkabanští mozkomorové. Jak by se proboha Sirius Black dostal do vlaku? Směšná teorie. 

Vlak s pískotem brzd zastavil v Prasinkách. Vesnice už byla osvícena lucernami a svíčkami. Přeci jen je podzim a stmívá se brzy. Vyskočila jsem z vlaku s Maddie v patách. Před Hagridem se už tvořil hlouček prváků. S úsměvem jsem se otočila k lesu a společně se Zmijozelkou šla k vozům s testrály. Byla jsem jedna z mála studentů, kteří je viděli.