Havraspár a Nebelvír ✔

• Jen to ne •

/31.7. 1994/

Vzbudila jsem se okolo půl osmý. Vstala jsem a má cesta mířila rovnou do kuchyně. Rodiče jsou zase v práci takže jsem upekla muffiny. Bylo jich 12. Bylo. Teď už není. Totálně nacpaná jsem sedla ke stolu a začala psát dopis.

Milý Harry. Všechno nejlepší k narozeninám. Hodně, štěstí a zdraví. V Bradavicích to pořádně  oslavíme! Koupila jsem ti malej dárek tak snad se bude líbit.

Klára Roseliová.

Takhle můj první dopis zkončil. Harry a Neville mají dneska narozeniny takže napíšu ještě Nevillovi. Ale nejdřív musím poslat Gwen do Kvikálkova. Dala jsem jí balíček a dopis a sledovala jak se vzdaluje. Teď jdu napsat Nevillovi. Napsala jsem mu skoro stejný dopis jako Harrymu. Gwen už se vrátila a tak se vydala i k Nevillovi.

K obědu mám moje oblíbené mudlovské jídlo. Pizzu. V momentě byla pryč. A jdu si opět číst. U knížky jsem strávila asi hodinu. No co budu dělat teď ? Šla jsem ke dveřím že se půjdu projít když mi no okno zaklepala něčí sova. Otevřela jsem dopis. Je od Cedrica. Psalo se tam :

Ahoj tady zase Cedric. Nechceš zajít zase na dort ? Budu čekat v půl třetí u cukrárny.

Jsou dvě hodiny. Tak to bych měla chvátnout. Patnáct minut tam jdu a musím ze sebe udělat člověka. Po 15ti minutách jsem vyšla ze dveří a směřovala na náměstí.

Na velké věži odbilo půl třetí a já mávala na Cedrica. Sedli jsme si na to stejné místo jako minule. Kecali jsme další hodinu.

,,Když máš tak ráda famfrpál tak jdeš na to mistrovství?" Zeptal se.

,,Jasně že jdu!" No a další půl hodinu jsme se bavili o famfrpálu. Zjistila jsem že hraje jako chytač a je kapitánem Mrzimorského družstva. Potom jsme zase kecali asi hodinu a půl. Už jsem musela jít a tak jsem vyšla na ulici. Zatáhlo se a vypadalo ti že bude pršet ale také se hodně ochladilo. Mé vzpomínky směřili k mozkomorům. Hůlku jsem nechala doma. Rychlým krokem jsem šla po prázdné ulici dokud mě někdo nezatáhl za ruku do vedlejší tmavé uličky. Dotyčný mi dal ruku před pusu a chytl ruce aby jsem se nemohla bránit. A teď jsem si uvědomila kdo to je. A musím říct že nemám šanci. Byl to Austin s Ryanem.

,,Už budeš zticha?" Zeptal se s nechutí v hlase Ryan. Přikývla jsem.

,,Co chcete ?" Odseknu.

,,Pomstu." Ozve se konečně Austin. Neměla jsem ponětí co ti blbci chcou. A jo, bála jsem se. Trochu. Oba se pomalu přibližovali a já. Přece se nenechám! Kopnu Austina do slabin a on se skácí na zem. Začala jsem utíkat směrem domů. Po chvíli mě dohnal Ryan. Chytil mě za ruku a táhl zpátky.

,,Ryane, pusť ji." Uslyšela jsem za sebou. Nevím kdo to je, ale je to moje záchrana. Otočím se a tam uvidím Freda s Georgem. Mají hůlky. Bezva vytrhla jsem se mu utekla k nim. Oni mě objali. Byla jsem strašně ráda že se tu objevili.

,,To není konec Roseliová." A odešel.

,,Jsi v pohodě?" Zeptal se rychle Fred. Přikývla jsem.

,,Děkuju."

,,Nemáš zač. A teď tě doprovodíme domů." Zase jsem poděkovala a vydala se s nima k nám. Po cestě jsme se hodně nasmáli. Před dveřma jsme se rozloučili a odešli. Já sebou sekla na postel a přemýšlela co se mohlo stát kdyby nepřišli. Jsem si skoro jistá že by mě prokleli.

,,Ahoj Kláry." Zavolala mamka zezdola.

,,Ahoj." Přišla jsem ji přivítat.

,,Zítra jedeš na tři dny k Maky . Doufám že jsi na to nezapomněla." No a jejda.

,,Nezapomněla." Řeknu a odeberu se do pokoje si sbalit. Samozřejmě že jsem zapomněla. Po patnácti minutách mám zabaleno. Hurá. Kouknu se na hodiny. To už je půl sedmý?! Dojdu do kuchyně kde mamka dala večeři na stůl. Popovídali jsme si, když jsem chtěla jít do pokoje tak se vrátil i taťka z práce.

,,Ahoj." Řeknu. On zamává a jde jíst.

Já se osprchuju a v momentě usnu.