Havraspár a Nebelvír ✔

nadopovaná Maky

/25.12. 1993/

,,Klári! Kláro Hannah Roseliová, laskavě se vzbuď!" Maky začala řvát na celý dům a třásla se mnou. Leknutím jsem rozlepila slepená víčka a sedla si. Srdce mi příšerně bušilo. Já ji zabiju. Přísahám že se nedožije zítřka. Sjela jsem ji vražedným pohledem, který jasně říkal, že to jen tak nenechám. 

,,Vypadáš jako seschlá mluvící hlava," zabručela jsem na ní. Blonďaté vlasy měla slepené do pramenů, které jí odstávaly od hlavy. Kolem očí měla ospalky a celkově vypadala unaveně. Jak by také ne, když jsme šly spát pozdě večer. 

,,Nejdřív se do zrcadla podívej ty. Až pak mi něco říkej," mrkla na mě s úsměvem. Najednou se energicky zvedla a rozběhla se k dveřím k- 

,,Ne! Do koupelny jdu první já!" vykřikla jsem a vymotala se z peřiny. Než jsem však stihla ke dveřím vůbec doběhnout, zamkla se. 

,,To je mi móc líto, Klárinko," ozval se zpoza dveří škodolibý hlas. Já ji zabiju. Přísahám Merinovi, že to s ní dneska nedám. Na Vánoce je vždy jako utržená z řetězu. 

Sedla jsem si zpět na svojí postel a dívala se před sebe. Na poličce ležely fotky mě a mých přátel, které jsem si tam vystavila hned po tom, co jsem se vrátila z prváku domů na prázdniny. V tu dobu jsem se také začala bavit s těma šaškama z mého týmu. 

Dveře koupelny se konečně otevřely a z nich vyšla upravená Maky se škodolibým úsměvem. Protočila jsem s úsměvem očima a vydala se do té místnosti, která ze mě každý den dělá člověka a ne ježibabu. 

,,Dělej!" ozvalo se za dveřmi s ťukáním. 

,,Markéto už dost ale," otevřela jsem dveře a podívala se jí do očí. 

,,No vidíš, už je z tebe zase fešanda. Teď už konečně můžeme jít!" Na nic nečekala a popadla mě za ruku. Byla jsem nucena jí pronásledovat až do obýváku, kde stál náš stromeček. Stáhla mě vedle ní na zem s tím, že mi hned začala do klína házet dárky s mým jménem. Od Maky jsem dostala asi 30 fotek, na které se zachytil naše zážitky. Byly tam fotky, kde jsou nám dva roky a když nám bylo jedenáct a my poprvé seděly na koštěti. Potom jsem tam našla fotku před naším prvním famfrpálovým zápasem. Všechny byly v albumu, ale jedna jeho půlka byla prázdná. Nechápavě jsem se na to dívala.

,,Tam můžeš pokračovat s našimi zážitky," řekla mi s úsměvem. 

,,No to je ale romantický," utrousila jsem pobaveně a zahýbala na ní obočím. Já jsem jí dala mudlovskou knihu, kterou strašně moc chtěla. Bylo to už otravné, jak o tom mluvila. Tak jsem se jednou o prázdninách zvedla a vydala se nedalekého města s knihkupectvím. Má mise byla úspěšně splněna a já knihu sehnala. 

Oliver:

Dárky ze společenky jsem si odnesl k sobě do pokoje, protože naše hlavní místnost byla přeplněná. Z naší koleje ve škole zůstávalo celkem dost lidí a já chtěl mít na dárky klid. Podle mého počínání se řídil i Fred s Georgem, se kterýma jsem si sednul v pokoji. 

,,No tak se pojďme pochlubit, co kdo dostal." George pleskl rukama a dal se do rozbalování prvního dárku. Zastavila ho ale Fredova ruka. 

,,Pojď se vsadit, jakou barvu svetrů dostaneme od máti tento rok," zašklebilo se jedno z dvojčat. 

,,Sázím dva galeony na to, že já mám modrý a ty zelený."

,,Já sázím taky dva galeony na to, že je to přesně obráceně." Oba se pustily do rozbalování dárků od jejich matky. Ve stejnou chvíli oba zkameněli. Podíval jsem se jim pod ruce a viděl červenou a žlutou barvu. Nestrefili se ani v barvě. 

,,To znamená že ty vaše vsazené čtyři galeony dostávám já?" zeptal jsem se jich s úsměvem. Oba mě přikovali pohledem. Zakroutil jsem nad jejich počínáním hlavou a rozbalil další svůj dárek. Byla to kulatá krabička s voskem na koště. Pousmál jsem se nad tím, že to je vosk s vůní borovice. To se hodí. Mé koště stále smrdí bahnem po mém velkolepém pádu při zápasu s Mrzimorem. 

/29.12. 1993/

Klára:

V té příšerné zimě před naším domem čekáme na taťku, který nás má přenést na nástupiště. Konečně se otevřou dveře, ve kterých se objeví můj černovlasý otec s úsměvem na tváři. V ruce drží stejnou rukavici, se kterou jsme se přenášeli s mamkou. 

,,Tak dámy, chyťte se pevně, zapněte si pásy a letíme," pronesl táta, který se snažil imitovat kapitána nějakého mudlovského letadla. V oblasti břicha se jsem cítila záškub a v momentě jsme stáli na nástupišti 9 3/4 . Odnesly jsme si kufry k vagónu, který je pro ně určený. 

,,Tak si ten zbylý půlrok v Bradavicích užíte. A nezapomeň nám psát, Klári," varoval mě taťka, kterého hlavně zajímaly mé famfrpálové úspěchy. Když studoval v Bradavicích on, hrál famfrpál také. Byl kapitánem havraspárského družstva a hrál na postu brankáře. Když to vezmu kolem a kolem, dost se podobá Edovi. To mě děsí. Rozloučíme se s ním a vydáme se hledat volné kupé, do kterého se na nějakou dobu zašijeme, než dorazíme do Prasinek.

Z nástupiště v Prasinkách jsme se vydaly po cestě k hradu. U brány na pozemek školy stál profesor Kratiknot, který si pečlivě odškrtával studenty, kteří dorazily. Přistoupily jsme k němu.  

,,Jména," řekl, aby zapsal, že jsme zpět. 

,,Pane profesore, učíte nás tři roky," odpovím mu s úsměvem. Pobavilo mě hlavně to, že se musel dívat nahoru, aby mi viděl do obličeje, 

,,Nedělám výjimky, slečno Roseliová." Nad nad jeho slovy se uchechtnu a řeknu mu naše jména. Odškrtl si je na pergamenu a poslal nás dál. Naše zavazadla na nás už čekají v pokojích, jak je zvykem.

S Maky se rozloučím u Zmijozelského sklepení, odkud zamířím do nejvyšší věže Bradavic, Havraspárské. Na počet schodů jsem si už díky Merlinovi zvykla. Odpověděla jsem na hádanku chrliče, který mě bez problémů pustil. Hned jsem zamířila do pokoje, kde se mi kolem krku vrhla Margaret. Nemám ráda objímání. Ani od přátel, prostě od nikoho. A tak jí nenápadně pomalu odstrčím od sebe.  

,,Taky jsi mi chyběla," řeknu jí s úsměvem. Uvědomím si, že jsem ji neviděla ve vlaku. Než se jí na to stihnu zeptat, vrazí mi do ruky zabalený dárek. Nechápavě se na ní podívám, protože my dvě jsme si dárky daly před odjezdem. 

,,To mi dal do ruky Edward s tím, že je to pro tebe. Ale není to od Eda. Odmítal mi říct, od koho to je." V průběhu jejího monologu jí jiskřily oči. Je mi jasné, že si v hlavě vytváří nějaký romantický příběh. 

,,Aha," zamumlám a se zájmem rozvážu stuhu. Roztrhnu modrý balící papír. Vykoukne na mě pár famfrpálových rukavic pro střelce. Nad tím se usměju. Jednu z rukavic si navleču na ruku a zjistím, že sedí perfektně. Zajímalo by mě, jak někdo mohl trefit moji velikost. 

,,Jo a ještě něco," vzpomněla si Margaret, ,,Z posledního prosince na prvního ledna pořádá Brumbál večírek. Hlavně pro studenty. Prý to bude něco jako mudlovská párty." Nadšeně poskočí a podívá se mi s nadějí do očí. 

,,Chceš abych tam šla s tebou," uhádnu její pohled. Kývne hlavou. ,,Rozmyslím si to."