Havraspár a Nebelvír ✔

bitva

/1.1. 1994/

Miluju spaní. Je to má nejoblíbenější činnost. Když mě při ní někdo vyruší, mám chuť zabíjet. To se stalo přesně teď. Ozvala se tupá rána, která mě probudila. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Hodiny ukazovaly něco málo po šesté, tudíž jsem spala jen šest hodin. Znovu jsem se zaměřila na hledání příčiny té rány. Pohled mi padl na Margaret, která ležela na zemi. Musela spadnout z postele. Ani mě nepřekvapuje, že jí to neprobudilo. Vlastně se divím, že se vůbec uráčila si jít lehnout k nám do pokoje. Minulý rok usnula ve společence. 

Rozhodla jsem se, že vstanu. Unavená už jsem nebyla, ale je mi jasný, že ta únava na mě přijde k večeru. Co nejpotišeji jsem se oblekla a vyšla z pokoje. Ve společence na gauči spalo několik starších studentů. Jeden z nich ještě držel v spánku lahev ohnivé whiskey. 

Vyklouzla jsem na tichou chodbu a vydala se známou cestou do další věže. Cestou jsem, díky Merlinovi, nikoho nepotkala. Filch a paní Norrisová očividně ještě spali, což mi na ně nesedělo. Nebo jsem měla štěstí a byli v úplně jiné části hradu. 

Vešla jsem na točité schodiště, které vedlo na astronomickou věž. Ty schody mě očividně zabijou, ale ten výhled bude stát za to. Tím jsem si jistá. 

Konečně jsem stanula na plošině, kde jsou umístěny dalekohledy a spoustu dalších pomůcek na astronomii. Posadila jsem se kousek od kraje, protože jsem nehodlala riskovat spadnutí dolů. 

I když jsem byla nabalená v bundě a mikině, jsem cítila chlad. Tady nahoře foukal studený vítr a pohazoval si s mými vlasy. Nevnímala jsem to a jen seděla. Kolem mě prolétla jedna sova, která očividně mířila do sovince. 

Pak konečně přišlo to, na co jsem čekala. Slunce se vynořilo zpoza skotských hor a postupně ozařovalo celou věž. K úplné romantice tu ještě chybí mrtvý Romeo a otrávená Julie.  

Ticho prořízlo hlasité vytí. Ihned jsem svou pozornost přesunula k Temnému lesu, odkud zvuk přišel. Už se ale nic dalšího neozvalo. 

Po zádech mi přejel mráz. Zvedla jsem se a vydala se zpět do hradu. Nevěděla jsem, jestli za ten nepříjemný pocit může chladno a nebo zvířecí vytí.

Hrad už byl konečně plný života. Po chodbách poletovali duchové a primusové běhali z jedné chodby do druhé. V našem pokoji to nebylo jinak. Až na to, že tam pobíhala Margaret. Lenka si v klidu seděla na posteli a četla vydání Jinotaje.

V momentě, kdy si mě Margaret všimla, se na mě otočila a vyštěkla: ,,Kde jsi jako byla?" Předpokládám, že její špatná nálada pramenila z nedostatku spánku. 

,,Projít se," pokrčila jsem rameny a sundala si bundu i s mikinou. 

,,U Merlina, ty seš marná," povzdechla si a protřela si rukou obličej. ,,Jdeme na snídani," rozhodla se najednou a popadla mě za ruku. Táhla mě přes společenku, ve které stále pochrupovalo pár studentů. 

Když jsme došly do Velké síně, která už vypadala normálně, jsem si všimla skupinky nebelvírů u jejich stolu. Nad něčím se skláněli. Předpokládám, že je to strategie na další zápas. 

S Margaret jsme protentokrát byly celkem rychlé. Byly jsme do pěti minut nasnídané. v těxch pěti minutách už nebelvírští stihli odejít. Margaret se mě stále vyptávala, s kým jsem strávila první minutu nového roku. Vlastně to ani nebyla minuta ale pár sekund. Rozhodla jsem jí to neříct, protože by mě pak stále otravovala a dělala si falešné naděje. Brumbál oznámil, že je zítra povolen vstup do Prasinek. No už bylo na čase. 

Po snídani jsme se vydali na Hlavní nádvoří. V momentě kdy jsem tam vkročila, mi do obličeje přilítla sněhová koule. Hned jsem se začala rozhlížet, kdo se opovážil. Spatřila jsem zrzavé vlasy a už se automaticky natahovala pro sněhovou kouli a trefila George do hlavy zezadu. A jakožto správná dvojčata se proti mě spikli. Po chvíli se z toho ale stala bitva všichni proti všem. Oliverovi se nějakým způsobem podařilo dostat se za mě. Vzal si do ruky sníh a hodil mi ho za tričko. Rozkřičela jsem se přes celé nádvoří a toho blba poctila několika barvitými nadávkami. On se mi s dvojčaty jen smál, až se za břicho popadal. Blbec. 

...

Po obědě mě čekal famfrpálový trénink. Všichni jsme už byli v šatně na famfrpálovém hřišti, kde nám Ed oznamoval náš další zápas. 

,,Takže," zakašlal, aby upoutal naši pozornost, ,,dnes mi Kratiknot oznámil, že dvacátého pátého ledna hrajeme proti Nebelvíru. Budeme muset pořádně zapracovat na přihrávkách a odrážeči na odpalování Potlouků. Samozřejmě musíme vymyslet i pár strategií, protože všichni víme, že Wood je v tomhle přeborník." 

Další hodinu jsme vymýšleli strategie a co dalšího zlepšit. A je toho teda dost. Tudíž jsme nasedli na košťata a dali se do práce. Celou dobu mě do obličeje bičoval studený vichr. Jestli zítra nebudu nemocná, tak už přežiju všechno, 

/2.1. 1994/

Oliver:

Sedím na snídani s klukama z  týmu. Snažíme se přijít na nějakou vychytralou strategii, ale nemůžeme na nic přijít. Harry už jednu navrhnul, ale odbyl jsem ho s tím, že tu jsme hráli s nimi minulý rok. Jsou to havraspáři, budou si ji stoprocentně pamatovat. 

V ten moment se mi v hlavě zrodil nápad. Popadl jsem kus pergamenu s perem a začal na něj čmárat. Ti, kteří by na mé čmáranice nebyli zvyklí, by to nepochopili. Viděli by v tom jen změť teček a čar. Fred, George a Harry to ale pochopili. Začali souhlasně pokyvovat hlavami. 

Do oběda jsem to ukázal i Kate, Angelině a Alice. Všechny tři s tím byly spokojeny, za což jsem byl rád. Jednu strategii mám, ještě vymyslet minimálně dvě další a mám půl práce hotové. 

Celé odpoledne jsme strávili v Prasinkách. Fred s Georgem šli klasicky k Taškářovi nakoupit zásoby na jejich slavné žertíky, se kterými celoročně štvou Filche. Ne že bych jim v tom pomáhal, ale vlastně jo.