Havraspár a Nebelvír ✔

modrý třpytivý lektvar

/13.3. 1994/

Probudily mě paprsky Slunce, které procházely přes zatáhnuté modré závěsy. Ptáci venku zpívali a celkově by to bylo nádherné ráno. Pod jednou podmínkou. Hned co jsem se probudila, jsem rychlostí Kulového blesku vyběhla na záchod. Jen tak tak jsem se vedle něj svezla a začala zvracet. Úžasný, fakt bomba. 

,,U Merlina! Klári!" Margaret si klekla za mě a podržela mi vlasy, dokud se můj žaludek neuklidnil. Nechala jsem se od ní zvednout a odtáhnout na ošetřovnu. I přes mé protesty, že už je mi dobře (nebylo), mě v pyžamu táhla přes chodby až k madam Pomfreyové. Ta nás v momentě zaznamenala a nad mým zjevem vyjekla. Musela jsem vypadat opravdu úžasně. 

,,U svatého Munga, lehněte si slečno Roseliová." 

Margaret jí poslechla a pomohla mi si lehnout na jedno z lůžek. Má kamarádka musela pryč ze dvou důvodů. Madam Pomfreyová ji odtud vyhnala a Margaret musela stihnout první hodinu. 

Zatímco ošetřovatelka něco dělal u svého stolečku, jsem se pod dekou klepala zimou. Měla jsem pocit, jako bych každou chvíli mohla začít zase zvracet. V žaludku mi už nic nezbylo, tudíž nemám tušení, co se mu nelíbí. 

,,Co jste včera jedla, slečno?" zeptala se lékouzelnice, která si u stolečku míchala lektvar. Vysvětlila jsem jí, že jsem včera jedla snídani, oběd i večeři ve velké síni. Také nás ale pustili do Prasinek, kde jsem si dala U Tří košťat máslový ležák. Po této informaci se na mě madam Pomfreyová podívala. 

Po chvíli jsem vyzvracela ještě trochu obsahu svého žaludku. Madam Pomfreyová si něco u stolečku míchala. Předpokládala jsem, že mé zvratky dala do lektvaru, který jí má ukázat ', co mi vlastně je. A také jsem předpokládala správně. 

,,Je to nějaká viróza, slečno. Brzy by jste měla být v pořádku. Ale nechám si vás tu minimálně dva dny." Při tom, co mi oznamovala tyto věci, si zase něco míchala na svém stolečku. Poté ke mně přistoupila s lektvarem. Musí se nechat, že nevypadal tak špatně. Ani nesmrděl. Měl namodralou barvu a zajímavě se třpytil. Podala mi ho do ruky s tím, že ho mám vypít. Přiložila jsem lahvičku ke rtům a lokla si. V ten moment se můj milovanej žaludek, který už mě pěkně začíná štvát, obrátil naruby. Lektvar jsem vyprskla na povlečení a lahvičku vrazila lékouzelnici do ruky. 

,,Tak to pít fakt nebudu," zasípala jsem a snažila se, dát se dohromady. Přísahám vám, že v životě jsem nic tak hnusného nepila. 

... 

O polední pauze se za mnou stavila Maragret s mojí školní brašnou. 

,,Vypadáš příšerně," přivítala mě a sedla si na postel, která stála hned vedle té mojí. Začala mi na stolek skládat učebnice a pergameny. A pak spustila vodopád slov: ,,O přeměňování jsme probírali savce. Nic nového jsme nezkoušeli, ale o další hodině budeme přeměňovat králíky. Lektvary byly příšerný. Říkám ti, máš takový štěstí, že jsi tam být nemusela. Sanape očividně vstal špatnou nohou. Což vlastně vstává každý den. Jinak jsme opakovali jaké přísady se dávají do různých lektvarů. Na tvém místě bych se to naučila. Jak tě znám, tak už jsi to určitě zapomněla. Na obraně jsme brali tentokrát teorii. Lupin byl nějaký polomrtvý, tak se očividně nechtěl namáhat praktikami. Brali jsem upíry a na příští týden na ně máme napsat dvoustránkovou esej. To ty zvládneš raz dva. No a to je zatím všechno. Po obědě budu mít ještě starověké runy. To ti pak opět dojdu říct, co jsme dělali. No a jak ti je?" 

V životě jsem si nemyslela, že by mohl někdo mluvit tak rychle a plynule bez přeřeknutí. Margaret to teda problém nedělalo. 

,,Jo, už je mi líp. Stalo se něco zajímavého?" zeptala jsem se jí, protože Mar ví o všem, co se kde šustne. 

,,No to teda jo!" vykřikla nahlas. Madam Pomfreyová jí sjela přísným pohledem. Havraspárka ztlumila do šepotu, aby jí nikdo neslyšel. Začala mi vyprávět o tom, jak nějaký sedmák chodí s šesťačkou a další všechny možný drby. 

Mar se rozpovídala doslova o všem. Když se ozval zvonek, který oznamoval, že za pět minut začíná další hodina, Margaret vyskočila na nohy. 

,,U Merlina! Mám mít hodinu na úplně druhé straně hradu! Měj se!" vyběhla odtud rychlostí Nimbusu 2001. Je mi jasné, že po chvíli svůj maraton vzdá a dojde na hodinu pozdě. 

...

Velké věžní hodiny odbyly čtvrtou. Každou chvíli jsem ti čekala Maky, která mi slíbila, že se za mnou staví. 

Dveře ošetřovny se otevřely a já uslyšela známý hlas zdravit madam Pomfreyovou. Jenže to byl úplně jiný hlas, než jsem čekala. Sakra sakra sakra sakra. To už by byla lepší i společnost mozkomora. 

,,Ahoj, je ti už dobře?" zeptal se Alex a posadil se na protější postel. 

,,Už je mi celkem fajn," odpověděla jsem mu a doufala, že co nejdřív vypadne. Ale on měl jiné plány a začal se se mnou normálně bavit. To bude ještě dlouhý den.