Havraspár a Nebelvír ✔

procházka

/17.3. 1994/

Dnes je den D, kdy mají popravit Klofana. Upřímně je mi líto více Hagrida než zvířete. Protože kouzelné zvíře si neuvědomuje, do čeho se dostalo. Zato náš učitel péče o kouzelné tvory se tím trápí čím dál víc. Párkrát jsem se za ním stavila, ale má návštěva vždy skončila tím, že smrkal do kapesníku. Asi nejsem zrovna nejlepší člověk na utěšování. 

I tak mě ale Harry s Ronem a Hermionou požádali, jestli bych s nimi za poloobrem nešla s nimi. Chystají se tam jít těsně před západem slunce. Jinak řečeno těsně před tím, než se to má stát. Samozřejmě jsem souhlasila. Přeci tam svého oblíbeného profesora nenechám. 

To se má stát ale až k večeru. Teď sedím u snídaně a čtu dopis, který mi sem dnes hodila má sova Gwen. Rodiče psali, že už mají pár plánů na výlety o prázdninách. Sama nechápu, jak teď v březnu můžou myslet na červenec. Já jsem ráda že si vůbec naplánuju následující den a oni už si v klidu plánují dovolenou. 

Z mého hádání další dovolené mě vytrhne mé jméno, které někdo zakřičí přes celý sál. Maky na mě mává od vysokých dveří. Vedle ní stojí Draco a drží ji za ruku. 

Má kamarádka mi nabídla, že můžu jít s nimi. Já jdu na lektvary a ti dva jdou do jejich společenky. Máme společnou cestu a tak jsem souhlasila, abych těm dvěma mohla dělat křena. No nejsem úžasná?  

Společně jsme došli do třídy lektvarů, která se nacházela stejně jako zmijozelská kolej v sklepení. Nikdy jsem dolní část hradu moc nemusela. Přeci jen má kolej sídlí v nejvyšší věži celého hradu. A jaký odtud máme výhled na celé Černé jezero! Zmijozelové se mohou dívat maximálně někomu do hrobu. 

Sedla jsem si do jedné ze zadních lavic vedle Margaret, která si něco malovala na kraj učebnice lektvarů. Kolem mě se prožene černá látka a mně je hned jasný, kdo to byl. Snape si to jako batman nakráčel před třídu. Všechny nás přejel nehezkým pohledem a hned začal výklad. 

,,Dnes si něco povíme o Veritaséru," začne pomalu mluvit a přitom si nás stále měří pohledem. ,,Veritasérum neboli lektavar pravdy se používá, když chcete, by vám někdo řekl pravdu. Předpokládám, že jste to většina poznala už podle názvu, protože jinak bych pochyboval o vaší inteligenci." Snapeův pohled se ukotvil na jednom studentovi. ,,Používání na studentech je zakázáno, ale může mi ujet ruka do vašeho dýňové džusu, Pottere!" Harry po jeho slovech sebou trhnul a zpozorněl. To očividně profesorovi stačilo a dál se v tom nešťoural. 

...

Odpoledne jsem se chystala jít pojít. Už jsem se převlekla ze školního hábitu do normálního oblečení a byla jsem na cestě k východu z hradu. Naproti mě proletěl duch Protiva a zamával mi. Hned za ním vyběhl zpoza rohu Filch. Naháněl ho koštětem a křičel za ním něco o vytopených koupelnách. 

Snažila jsem se nesmát, protože jsem na sebe nechtěla školníka upozorňovat. Poslední kapka pro mě byla, když paní Norrisová vyběhla za ním celá mokrá. Dlouhé hnědé chlupy se jí lepily těsně na tělo. Musí se uznat, že celý výjev vypadal dokonale komicky. 

Nechala jsem honičku Protivy a Filche a pokračovala dál po cestě k lesu. Za noci vypadaly všechny lesy v okolí hradu strašidelně, ale za dne to celkem šlo. Avšak do Temného lesa jsem se nikdy neodvážila sama. Díky Merlinovi, to není jediný les v okolí. Já se vydala do jednoho z těch bezpečnějších. 

Všude bylo ticho a já jen slyšela své kroky. To jsem si ale jen myslela. Po chvíli mi došlo, že slyším i kroky něčeho jiného. Zpomalila jsem a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Pro jistotu jsem sevřela svou hůlku. To co jsem viděla mě překvapilo. 

Mezi stromy se na mýtině procházeli testrálové. Miluju tato zvířata. Nemůžu přesně popsat jak na mě působí, ale vidím v nich smrt. Přeci jen, když je vidíte, museli jste být u něčí smrti. Já jsem viděla zemřít jednoho pacienta v nemocnici u svatého Munga, kde pracují rodiče. Minulé léto jsem na ně čekala na chodbě. Kolem mě zrovna převáželi ošklivě zraněného kouzelníka. Musel ho napadnout nějaký kouzelný tvor. Muž byl celý od krve. Tekla mu snad z celého těla. No a nakonec zemřel před mýma očima. Pár dní jsem byla vykolejená, ale dala jsem se dohromady. Od té doby jsem se zapřísáhla, že budu na rodič čekat vždy před nemocnicí. 

Neváhala jsem a došla k nejbližšímu testrálovi. Sledoval mě prázdnýma očima. Natáhla jsem k němu ruku, jako kdysi ke Klofanovi. Pevně jsem se modlila ke všem možným bohům, aby mi tu ruku neukousnul. K mému překvapení očividně zrovna neměl hlad. Pohladila jsem ho po hlavě a pak mě napadnul šílený nápad. 

Vyhlídková jízda na Klofanovi mi nestačila. Ještě chvíli jsem počkala a s testrálem se dál seznamovala. Pak jsem na něj nasedla. Chvíli stálo zvíře bez hnutí. Lehce jsem ho pobídla, aby se rozešel. Ta koňská palice to však pochopila jinak a rozběhla se. Než jsem mohla cokoli udělat, byla jsem ve vzduchu. 

Seděla jsem na něm přikrčená a objímala ho kolem krku. Nebylo tam nic jiného, čeho bych se mohla chytnout. Jeho kostnaté tělo bylo pěkně tvrdé oproti hipogryfovi.

Obkroužil dvakrát mýtinu a pak opět přistál. Z celého zážitku jsem byla pěkně vyjukaná a hned z něj slezla. I přes mé rozčarování jsem ho párkrát poplácala a vydala se zpět po cestě do hradu. Lesní pěšinka mi rychle ubíhala pod nohama a já se objevila v chodbách školy. Naproti mně stála skupinka zmijozelů. Zachytila jsem pohled jednoho z nich. 

Austin Rookwood. Je to typický mazánek z bohaté kouzelnické rodiny, která si potrpí výhradně na čistou krev. Ani se nesnaží skrývat nechuť k mudlům a kouzelníkům se smíšenou krví. Rookwoodovi rodiče před třinácti lety byli stoupenci Vy-víte-koho. Hrdě se k němu hlásili stejně jako Malfoyovi. 

A já se už minulý rok dala do křížku s Austinem. Není to taková ta hraná nenávist s Woodem. Rookwood mě opravdu nenávidí a já nenávidím jeho. Jednoduchá rovnice.