Svatební Henna

Čtyřicátá první kapitola

Alia opět seděla na poduškách a nechávala si hennou pomalovat nohy přes nárty a kotníky až do poloviny lýtek. Kush seděl vedle ní, koukal do telefonu a četl si hromady zpráv a komentářů reagujících na fotku, kterou ráno zveřejnil. Některé sestávaly z různých smajlíků a srdíček, jiné gratulovali a další, kterých byla většina kromě gratulace kladli tutéž otázku. Kdo je ta šťastná? A poté narazil na jeden, který na tuto otázku odpovídal.

"Někdo tě označil pod tou fotkou," otočil se na Aliu a podal ji telefon.

"Cože?" nevěsta opatrně uchopila telefon- henna na rukou sice již byla zaschlá a nemohla ji rozmazat, ovšem mola ji zbytečně brzy odrolit a v daném místě by byl poté vzor světlejší než na zbytku ruky- a zadívala na svoje modře zářící jméno na displaji.

"Podej mi prosím telefon," ukázala na svůj mobil, který ležel na stejném místě od chvíle, co jí ho Deepika vrátila, protože zatím neměla důvod se na něj dívat. Uchopila podaný přístroj, naťukala šestimístný kód a otevřela Instagram na kterém na ni čekaly stovky upozornění, které doteď díky vypnutým zvukům mohla ignorovat. Stejně jako u Kushe se jednalo o spousty gratulací, smajlíků a dotazů. Ovšem svítilo na ni i upozornění, že zhruba před hodinou byla označena v komentáři (musela ocenit toho, kde ji našel protože na Instagramu měla jen pár tisíc sledujících a většina jejich fotek byla zaměřena jen na její práci a zbytek převážně na místa, která ji zaujala) a od té doby ji začalo sledovat už dalších asi sto lidí. To ji vážně někdo začne sledovat jen proto, že se zasnoubila s Kushem? Přišlo jí to divné. Chvíli na telefon nevěřícně zírala, když si všimla, že ji před asi půlhodinou několikrát volala a později i psala kurátorka z muzea, kde aktuálně probíhala její výstava.

Neustále mi volají nějací novináři, ptají se, co vím o tvé svatbě a jestli na tebe mám nějaký kontakt. Zavolej mi. CHW.

"Prosím tě co to má znamenat?" vyhrkla na ni, žena na druhé straně telefonu místo pozdravu, jakmile jej po jednom zazvonění zvedla.

"Já nevím, Charlie. Nečekala jsem, že kolem toho bude takový rozruch. Nemůžeš jim říci ať ti nevolají, že o tom nic nevíš?"

"A co myslíš, že jim říkám? Jenže sotva položím jeden telefon volá další. Mám svoji práci. Příští týden nám tu začíná další výstava a obrazy od Annete Schumecker jsou stále na letišti v Berlíně, protože prý nemají v pořádku nějaké papíry. Ale místo toho, abych teď mluvila s celním úřadem, tak tu řeším problémy nějaké začínající malířky z Indie. Vyřeš si to, nebo už s tebou nebudeme spolupracovat."

"Dobře," špitla potichu Alia, pro kterou spolupráce s galerií byla důležitá, protože byli domluvení, že až dokončí další sérií obrazů, tak ji znovu vystaví a navíc pokud s ní rozváže spolupráci jedna galerie může se stát, že ji nebude chtít vystavit žádná jiná, protože bude mít špatnou pověst. A bohužel její obrazy se sice už začali prodávat, ale nebyla ještě natolik slavná, aby si mohla dovolit vystavovat, kde se ji zachce a klást si při tom podmínky.

"Máš na to čas do dnešního večera. Jo a gratuluji k svatbě." Bez dalších slov Charlie Walter zavěsila. Alie dostala- díky několikahodinovému časovému posunu- odklad pár hodin na vyřešení. Věděla, že to musí vyřešit. Charlie ji na to dala podle ní dost času. Nebyla zlá. Alia to věděla. Pomohla ji s celou výstavou, bez ní by nebyla. Jenže pokud Charlie neuspořádá další a pro galerii významnější výstavu, což rozhodně výstava Annete Schumecker byla, tak sama může přijít o práci.

"Co se stalo?" podíval se na ni Kush.

"Novináři."

"Cože?"