Svatební Henna

Čtrnáctá kapitola...

Kush doběhl k Taj Mahalu a začal se rozhlížet. Podle nani ji si šla Alia zaběhat právě sem. A měl i pocit, že ji zahlédl, když sbíhal z hlavní cesty. Nemohl se plést. Díky brzké hodině zde bylo ještě téměř mrtvo. Jenže nyní, jak vběhl do míst, odkud byla hrobka vidět, aniž by ve výhledu bránilo cokoliv jiného než vysoká zeď kolem jejich zahrad, tu neviděl nikoho krom pár evropských a korejských turistů. Kam zmizela? Nebo se mu jen zdálo, že ji vidí?

Odbočil do probouzejících se uliček bazaru před Taj Mahalem ve snaze Aliu najít. Chtěl s ní mluvit někde, kde nebude hrozit, že je vyruší zástup příbuzných. Procházel hlavními ulicemi s otevřenými obchůdky, míjel ranní turisty mířící k památce ze seznamu UNESCO a nahlížel do vedlejších uliček v kterých bylo naprosté ticho. Najednou se mu zdálo, že v jedné z nich něco zahlédl. Letmo do ní znovu nahlédl. Nejspíš to byla jen krysa, protože žádný další pohyb nezaznamenal.

Vytáhl telefon, vytočil číslo a doufal, že mu jej zvedne a nebude trucovitě dělat, že jej neslyší. Po pár sekundách se z reproduktoru ozval vyzváněcí tón. A těsně po něm se z uličky, vedle které stál a v které před tím zaznamenal pohyb ozvala punková písnička. Pokud se nepletl, přesně něco podobného Alia poslouchala. Asi před měsícem mu poslala emailem odkaz na něco co znělo v podstatě stejně.

"No tak, Alio, nedělej, že ten telefon neslyšíš," Kush zamířil k hromadě dřevěných trosek, které dřív mohly být pouličním obchůdkem a z poza nichž melodie vycházela. "Tak už vylez. Vím, že tu jsi."

Nechápal, proč ze své skrýše nevyjde. Jasně, nechtěla s ním mluvit, ale jaký mělo smysl, skrývat se, když už věděl, kde je? Došel k dřevu a vypnul telefon. Melodie zpoza sutin, které kromě dřeva obsahovaly i kamení, jak si nyní z blízka všiml, utichla. Dal Alii posledních pár sekund, aby opustila svůj úkryt a teprve poté udělal ten poslední krok, aby se za kupu odpadu podíval.

Mezi třískami, hromadou papírů a několika plechovkami ležel mobil, na kterém svítilo upozornění o zmeškaném hovoru. Majitelka telefonu zde ovšem nebyla. Kush se vyděšeně rozhlédl kolem sebe. Kde mohla být? I kdyby se mu chtěla vyhnout, přeci zde nenechá telefon. Muselo se ji něco stát. Zvedl opuštěný mobil a vydal se hlouběji do uličky. O pár metrů dál našel na zemi ležet sluchátka. Sice tu mohli klidně ležet už delší dobu, jenže to už by byla opravdu velká náhoda.

Podíval se na dveře, u kterých stál a přiložil k nim ucho. Zpoza dveří se ozývaly tiché zvuky, které mohly značit téměř cokoliv. Rozhodl se to risknout a dveře vykopnout. Díky jejich stáří se mu to povedlo na poprvé, protože západka dveří držela již na posledním zrezivělém šroubku a když dveře zaskřípaly v pantech, odletěla několik metrů před ně.

Za dveřmi se nacházelo atrium dávno opuštěného domu plné smetí, kusů zdí a tašek, které sem dolétly, když se nad obytnou částí domu probořila střecha. A mezi sloupy, které přidržovaly zbytky stříšky, napravo od vchodu zahlédl šestici lidí. Pět mužů a jednu ženu, které se zjevně vůbec nelíbilo, jak vlezle se oni muži chovali.

V Kusovi okamžitě vzkypěla krev, jakmile se jeho strach o Aliu přerodil ve vztek, že se jí tahle parta negramotů snaží ublížit. Dva muži drželi Aliu za ruce a jeden ji špinavou rukou zakrýval ústa a druhou ji zajel pod tílko, které vyhrnoval nahoru, takže jí již odkryl břicho. Zbývající dva k ní mířili zepředu, kde se k ní snažili dostat přes ve vzduchu se bránící nohy. Zatím se jí dařilo bránit, ale byla jen otázka pár vteřin, nejvýše minuty, kdy ji přemohou.

Jakmile se dveře hlasitě otevřely, všichni se otočili na Kushe. Ten si všiml, že jeden z mužů se drží za bok a další dva mají na obličeji několik škrábanců, či zarudlá místa. Alia se zjevně bránila. Šikovná holka. Na druhou stranu, to znamená, že museli použít více násilí, aby ji sem dostali.

Jeden z mužů začal na Kushe divoce gestikulovat a rukou mu ukazoval na dveře a pokřikoval na něj, ať si hledí svého, že zde nemá co dělat. Pomalu se k němu přibližoval, aby mu v případě potřeby sám pomohl ze dveří. Za mužovými zády jej s úzkostí v očích pozorovala Alia, která už kolem sebe nekopala, ale pořád se snažila mužům vykroutit.

Muž v oranžovém dhoti, tradičním indickém oděvu sestávajícím z látky omotané kolem pasu, tvoříc tak kalhoty, který se jal Kushe vyhazovat, došel až k němu. Kush mohl konečně dát prostor svým emocím a muže otevřenou dlaní uhodil do tváře. Dal do úderu veškerou zlost i sílu, co v sobě našel a jeho rána muže poslala rovnou do bezvědomí.

"Okamžitě ji pusťte," otočil se na zbývající čtveřici násilníků, která jeho přes zaťaté zuby proceděnou větu, vzala jako povel k útoku a až na jednoho, který jednou rukou stále držel Aliu pod krkem a druhou ji ucpával ústa, se rozběhla na Kushe.

Film: Agent Vinod