Svatební Henna

Šestá kapitola...

Kush seděl na lavičce pod starým stromem uprostřed zahrady hotelu, mlčky pozoroval budovu naproti sobě a utápěl se ve vzpomínkách na ten první večer ve Španělsku, jak tenkrát nedočkavě stál pod bránou hradu a rozhlížel se, kdy ji uvidí. Modlil se, aby nečekal zbytečně a nervozitou se mu potily ruce. Připadal si, jako by to bylo jeho první rande. Měl pocit, jako by jej čekala nejdůležitější zkouška v životě, ve které nakonec nejspíše neuspěl. A to i přes to, že těch několik dní, co následovalo, považoval za ty nejšťastnější ve svém životě.

Jenže Alisha, jak si tehdy Alia nechala říkat, bez vysvětlení zmizela. A jemu nezbylo nic jiného než vzpomínky, protože, jak se domluvili, neznal její pravé jméno, nevěděl, co dělá, kde se narodila ani kde žije.

A pak, po všech těch letech ji znovu potkal. Když se rozestoupil dav jejích příbuzných a propustil mezi sebou jeho budoucí ženu, nemohl věřit svým očím, myslel si, že určitě ještě spí a ona se mu zdá. Teprve, když se dotkl její ruky, aby jí nasadil zásnubní prstýnek, uvěřil, že jeho sen se stal skutečností.

Ovšem, jak se ukázalo, tak Alia s ním ani teď nechtěla mít nic společného. Po zásnubách si s ní chtěl promluvil, ale když ji našel v zahradě, tak se na něj skoro ani nepodívala a už vůbec s ním nechtěla mluvit a rychle se šla schovat do hotelu. Absolutně nechápal, co se stalo. Rozhodl se projít po zahradě, aby ze sebe dostal napětí a pročistil si myšlenky.

Procházel se po rozlehlé zahradě několik minut, když zahlédl, jak se směrem od hotelu pomalu plíží Alia a míří k jednomu z vedlejších vchodů na pozemek. Přidal do kroku a téměř okamžitě byl až u ní.

"Co tu děláš?" zeptal se, když za ní stál zhruba metr. Dívka, která jej zjevně vůbec nečekala, sebou polekaně škubla a otočila se na něj. Když zjistila, kdo za ní stojí, na jejím obličeji se v rychlém sletu prostřídalo překvapení, opovržení a strach, aby se ji nakonec na obličeji usadil naprosto nečitelný výraz bez jakékoliv emoce.

"Odcházím," oznámila mu prostě.

"Cože?"

"Jednoduše jsem se rozhodla, že si tě nevezmu," pokračovala v chůzi, aniž by zpomalovala.

"Proč? Myslel jsem, že jsme se domluvili, že by nám to mohlo klapat."

"To jsem ještě nevěděla, že ty jsi ty," došla ke dveřím ve zdi obklopující zahradu a sáhla po klice, "kdybych to věděla, se svatbou nikdy nesouhlasím. Sakra, zamčeno," začala se rozhlížet, kudy jinudy by mohla zmizet.

"Proč? Co se stalo?"

"Jak se vůbec můžeš ptát!" Rozčíleně se na něj otočila. "Po tom, co jsi mi udělal!"

"Co jsem já udělal?" Nevěřil Kush svým uším. "To ty jsi tenkrát utekla! A teď utíkáš znovu."

"Já... to je jedno. Prostě teď odsud odejdu, ať se ti to líbí nebo ne," zamířila dále podél zdi, zatím co Kush přemýšlel, co má udělat.

"Dobře," došel k názoru, že nemá cenu ji jakkoliv přemlouvat, či nutit do něčeho, co nechtěla, protože to by ji mohlo v jejím přesvědčení jen utvrdit. "Pojď pomůžu ti se odsud dostat."

"Cože?" otočila se na něj překvapeně. "Proč? A jak?"

"Proč to nevím, asi jsem cvok, ale nechci, abys musela dělat něco, co ti není příjemné. Nejsem sobec a chci pro tebe to nejlepší. A to nejlepší by tě mělo činit šťastnou. Což manželství se mnou zjevně nebude. Ovšem vím jak. Prostě normálně projdeme hlavní bránou. Když půjdeme spolu, nebude to tak podezřelé, jako když nevěsta odchází sama."

Alia si jej chvíli podezíravě prohlížela, než váhavě přikývla a oba zamířili kolem hotelu k hlavní bráně. Samozřejmě z druhé strany, než na jaké se konal odpolední banket, aby se vyhnuli co největšímu počtu svatebních hostů.

"Nevím, proč zase utíkáš," narušil napjaté ticho po minutě chůze Kush a ignoroval Aliino protočení očí, kterého si musel všimnout, protože se jej vůbec nesnažila zakrýt, "a ani se na to nebudu ptát. Ale zeptám se na něco jiného. Proč jsi se rozhodla provdat?" Otočil se na ni, ale na odpověď nečekal. "Kvůli rodině. Stejně jako já. Oba bychom to udělali pro své rodiče. Co myslíš, že se stane, až zjistí, že jsi utekla ze svatby?" Zatím co mluvil, dívce vedle něho provinile poklesla hlava. "Uvědomuješ si, jaká to bude ostuda? Jak se na ně všichni budou dívat skrz prsty? A nejen teď, ale i několik následujících měsíců? Možná i let? Víš, že se možná už nikdy nebudeš moct vrátit domů?"

"A co chceš, abych udělala?" Vztekle se na něj podívala. "Abych se provdala proti svému srdci a svědomí a po zbytek života byla nešťastná?"

"A opravdu si myslíš, že takto budeš šťastná?" Snažil se nedat najevo, jak hluboce ho její tvrzení, že by s ním byla nešťastná, zasáhlo.

"Nevím. Ale co jiného mám dělat?"

"Zruš svatbu."

"Nemůžu, co bych otci řekla? Copak mu mám říct, že..." odmlčela se a tváře ji mírně zčervenaly. Kushe by zajímalo, jestli to bylo rozčílením nebo studem.

"Svatební obřad je za čtyři dny," pronesl, když procházeli velkou zdobenou kovovou bránou zasazenou do kamenných sloupů, po kterých se plazily tesané kvítky, "do té doby by se dalo přijít na to, jak svatbu zrušit, aniž bychom naše rodiny zostudili."

"A co z toho budeš mít ty?"

"Nevím. Minimálně dobrý pocit, že jsem udělal správnou věc. Snad."

"To se mi nezdá jako dobrý nápad," mávla Alia na projíždějící tuk-tuk – speciální tříkolovou motorovou drožku bez dveří, která byla v Indii častější a levnější než taxíky, a hlavně i v místní dopravě daleko praktičtější, a nasedla do ní.

"Navíc, když bude nejhůř, utéct můžeš kdykoliv, dokud nedokončíme poslední z kruhů," naklonil se ještě nad ní. Alia na něj vůbec nepohlédla a jen zadala řidiči pokyn, aby už jel a nechala Kushe stát uprostřed silnice. Ten si zrovna v tu chvíli připadal, jako by mu někdo vyrval srdce přímo z těla a nahradil jej levnou čínskou napodobeninou ze skla, která se prořezávala všemi jeho ostatními vnitřnostmi.

Několikrát se zhluboka nadechl, a protože vůbec neměl tušení, co má nyní dělat, tak se rozhodl pokračovat v naplánovaném programu, jako by právě nepřišel o ženu, kterou miloval už více než pět let.

Film: Humty Sharma Ki Dulhania