Poupě

Prolog

Za dlouhých chladných večerů, kdy se venku z šedivé oblohy snáší bílá přikrývka dusící zmrzlou zemi, se lidé choulí v teple domova nechávajíc se zahřívat myšlenkami na jaro, které přichází po každé zimě.

Za dnů, kdy za okny převezme vládu černota zakrývající veškerý výhled na vzdálený, nekonečný vesmír a z černočerné oblohy padají slzy rozhněvaných nebeských bytostí doprovázené hromy a blesky, v těchto dnech lidé hledí do okna zmáčeného tisícem agresivních kapiček a přemýšlejí o slunci, které zahřeje svět po děsivé bouři.

Ve chvílích, kdy jsou lidé kořistí všeobjímající noci, ve chvílích, kdy se krčí v jejím temném objetí s myslí ponořenou do nepěkných myšlenek, vzpomínek, snů vyvolávajících chvění celičkého těla a do očí vhánějících desítky perliček bolesti, žalu a touhy po záchraně, v těchto chvílích myslí na úsvit přicházející po noci.

Po temnotě vždy přijde světlo, po bolesti přijde radost, po smrti život, po konci nový začátek, rány se zahojí, vzpomínky vyblednou, čas vše vyléčí a život bude zase v pořádku.

Jak politováníhodné...

„Mračíš se." rozlehne se tichou místností, ponořené do šera přerušovaného několika zlatavými paprsky zapadajícího slunce, mužský hlas.

Otevřeným oknem do místnosti vběhne chladný, večerní větřík něžně rozhoupajíc krajkové záclony s motivem drobných kvítků a rozezvoníc zvonkohru zavěšenou v okně. Do poklidné večerní atmosféry vpluje tiché zvonění do sebe narážejících skleněných ptáčků.

„Jen jsem se zamyslel..." vydechne mladík stojící před oknem s výhledem na statný strom hrdě se rozpínající mohutnými větvemi po malém nádvoříčku.

Po noci přijde úsvit? Po stínu přijde světlo? Jak nešťastná to myšlenka naivních lidí. Slunce se přehodí z východu na západ a tiše se uloží ke spánku, aby opět mohla zavládnout noc. Otravně slunečný den připlují pohltit šedivé mraky. Po bouři přijde jiná. Po bolesti přijde další. Po smrti přijde tma.

Drobný mladík zahalen v tmavě modrém kimonu přepásaném černým páskem se stříbrným vzorem rozbouřených vln se otočí na svého společníka stojícího uprostřed místnosti a bosými chodily se pomalinku rozejde po béžovém koberci jeho směrem. Zastaví, až když se jeho mírně zvednutý nos dotkne látky bílé košile, zvedne hlavu, aby si několik tichých vteřin mohl prohlížet znatelně vyššího muže. Jeho podlouhlý obličej rámovaný světle hnědými vlasy, jejichž konce ofiny spadají do oříškově hnědých očí pozorně sledujících pohyb drobného mladíka, který si prohlíží každičký detail mužova obličeje. Rovný nos, úzké rty, ostře řezanou bradu, rašící strniště, husté obočí, pihu na pravém spánku.

Zvedne k němu drobné, bledé dlaně s elegantně dlouhými prsty, jimiž orámuje čelist vyššího muže, který je teď nuce vpít se pohledem do chladných, ocelově šedých očí. Mladík si jeho obličej přitáhne blíže a zapře se o jeho čelo svým.

„Z housenky se vyklube motýl, ano?" rozechvěje otázkou vzduch mezi muži. Hnědovlásek pocítí zašimrání jeho dechu na svém nose, vnímá chlad vycházející z jeho těla mísící se s vůní rozkvetlých třešní.

„Ano." přitaká otázaný, až jej na tvářích pošimrají mladíkovi delší, černé vlasy.

Bledé palce se rozběhnou po hnědovláskově obličeji, aby jej přinutili zavřít oči, po kterých začnou něžně přejíždět. Soustředí se na mírný tlak na svých víčkách nestahujíc jediné svalové vlákénko ve strnulém těle, pouze se nechává mladíkovými palci hýčkat a jeho teplým dechem ovívat.

„Vy jste zatím pouhé housenky, ale já se stanu vaší kuklou." zvedne koutky svých bledých rtů do něžného úsměvu, při němž se mu na tvářích objeví drobné ďolíčky. Jeho obvykle chladný obličej tak rozehřeje nezvyklý výraz, který však hnědovlásek zahlédnout nemůže. „Jste má nebohá poupátka..."

Stoupne si na špičky bosých nohou, aby se muži ještě více přiblížil a otřel se o jeho tvář svojí, poté jeho obličej pustí a ruce nechá opět klesnout podél těla. Hnědovlásek tak pomalu otevře oči, jejichž pohled si šedooký mladík hned uloví pro sebe.

„Pro nás úsvit neexistuje." promluví po chvilce ticha opět černovlásek. „Ale jaro ano... Rozkveteme. Ty rozkveteš, jen se mnou zůstaň, ano?" pohladí muže po tváři. „Nikam neodcházej, zůstaň u mě..."

Místností, jejíž prostory se stále více a více podvolují přicházející noci, se rozlehne tiché zacinkání ptáčků v okně.

„Tady jsem doma..." odvětí hnědovlásek tisknouc drobnou dlaň na svém obličeji svou.

„Sem patříme." doplní jej druhý. „Tady jsme rodina."

Nakonec se černovlasý stáhne z jeho osobního prostoru a opět přistoupí k oknu rukou naznačujíc gesto povoleného odchodu, a tak se druhý muž tiše vytratí z místnosti, za jejímiž dveřmi dlouze vydechne.

Osamělý mladík nasaje do plic chladný vzduch sledujíc, jak se po větvích stromu rozlézají stíny objímající staré dřevo temnými chapadly. Poslední zlatavé paprsky zmizí za zelenou hladinou lesa a svět zůstane pohlcen nekonečnými a věčnými stíny.

Po bouři přijde jiná, po noci přijde další a stín je následován dalším stínem.