Poupě

21. Kapitola

Teplo.

Teplo lidského těla je první, co si uvědomí, když se tiskne ke svým přátelům a oni k ní. Jak jsou hřejiví, jak živé a lidské se zdá to teplo být. Cítí, jak proniká póry do těla, vsakuje se skrz vlásečnice do krve a rozehřívá její zamrzající vnitřek. Zoufale objímá těla dvou lidí, aby si alespoň na pár chvil, na pár dalších momentů do své mysli vtiskla jejich podstatu.

Vzduch kolem nich víří rozbouřenými emocemi dráždící dívčiny receptory. Vše je tak hřejivé, procítěné lidstvím, nádherné, bez vůně květin.

„Ach, Hope, vždyť nás umačkáš." vyrazí ze sebe přidušeně blondýnka, avšak Hope jen cosi zaskučí nepřestávajíc tisknout jejich osůbky.

Horké slzy, zdá se, že jediná horká věc její fyzické existence, smáčí barevné kabátky, do nichž jsou zachumlaní Damien s Marinet, kteří na rozdíl od kudrnaté jsou na chlad podzimu méně přizpůsobivý se svou lidskou teplotou.

Hope chce cítit radost, strašně moc, nenávidí samu sebe za to, že ji necítí, místo toho celičkou dušičku zaplňuje zoufalství. Šedivý pocit zahalující vše ostatní do hutného, těžkého mraku. Zoufá, jelikož ví, že tato chvíle brzy skončí. Zoufá, jelikož jí chybí teplo. Zoufá, jelikož si v této chvíli plně uvědomuje, oč vše byla připravena.

Jak trýznivé zoufalství zabodávající ostré čepele do křehkého srdíčka plnícího se bezmocí.

Damienovi se podaří plačící hnědovlásku odtáhnout a zahledět se do hlubokých očí. „Zlato, klid, ano? Jsme tady. Jsme tady..." konejšivě masíruje dívčino rameno.

„Proč?" fňukne kudrnatá sklápějíce pohled ke svým bosým nohám. „Copak si nejste vědomi toho, kým teď jsem? Copak si neuvědomujete, že vám mohu opět ublížit?"

„Každý má někdy blbý den, ne?" pokrčí rameny blondýnka a vezme Hope za drobné dlaně. „A přátelé jsou tu od toho, aby jich nebylo zase příliš." mrkne.

Hope vytrhne dlaně z jejích, aby si paže obmotala kolem těla a udělá krok vzad. „Ale já už lepší dny mít nebudu, Mari..."

„Jdi ty, hloupá. Jasně, že jo! Proto jsme přišli. Plánujeme tě unést zpátky domů, vše z tebe vytlouct a rozesmát tě."

Stín se rozhlédne po bezlistém lese prozářeném jasným sluncem. Tady svět zapomněl zpívat svůj hluk života, zde neslyší auta, děti, lidi, hudbu. Ticho je prokletím liduprázdného lesa. Ticho je jeho hymnou a stejné ticho bude za pár dní mít i Hope v sobě. Až utichnou poslední zbytky lidství, až se z Hope stane stín, až přestane být ona zůstane jen ticho v jejích útrobách. „Ale já se nemohu vrátit..."

„Proč ne?"

„Já už mezi vás nepatřím. Nepatřím do toho světa, už nejsem Hope!" křikne zoufale.

Nejsem, ale ze všech sil se ji snažím vrátit!

„Dobře, klid, zlato, ano? Hezky postupně." začne chlácholit z míry vyvedenou hnědovlásku blondýnka.

„Chceme ti jen pomoci, Hope. Alespoň nás nech to zkusit, ano?" usměje se mírně Dami a opět kamarádku obejme.

Kudrnatá nepatrně kývne v souhlas snažíc se zklidnit divoce bušící srdíčko ve své hrudi.

„Skvělý, fajn, tak jo..." snaží se ze sebe dostat napětí Mari, než všechny zatlačením do ramen usadí na studenou, lesní zem, kde utvoří kolečko. „Takže, drahá Hope, říkala jsi, že nejsi člověk a dle všeho kradeš naše pocity, abys neměla hlad, jo?"