Poupě

31. Kapitola

Tiše se zjeví pod košatým stromem ve středu stinného domova.

Hope si tak konečně může porovnat čas v hlavě, když se rozhlédne po prostoru zalitém lehkým stínem, jak stoupající slunce bojuje s větvovím lesa nad jejich hlavami. Vzduch je čistý, svěží až štiplavě chladný. Jejich lehký dopad ještě změkčily vlhké, spadané listy hrající teplými barvami, které tak alespoň vizuálně oteplují zkroušené místo.

Blíží se zima.

Pár posledních lístků, pár posledních pohledů na barevné koberce a svět se skryje pod peřinu blyštivého sněhu. Noci převládnou nad dny a stíny se budou radovat.

Pohledem se vrátí k tváři zahradníka, který ač oděn pouze do lehkých, bílých, volných kalhot nepociťuje na odhalené pokožce známky nízké teploty kolem jejich existencí. Prohlíží si jeho růžové rty, mírně zvednutý nosík, nic neříkající oči, do nichž spadá pár černo-černých pramínků.

Tentokrát se nepozastaví.

Ruku natáhne a prsty lehce odhrne neposedné pramínky. Již nepřemýšlí nad tím, jak je to zvláštní, jak se od něj má držet dále, jak by jej měla nenávidět.

Nyní je to vše tak stínově přirozené.

„Vykvetla jsi." Naruší ticho prostoru něžný mladíkův hlas. Hope přeskočí stěnu těch slov, aby nahlédla do jejich skutečného významu. Vtrhne do Yukiho jako nezbedné dítě do spíže, aby se lačně přehrabovalo ve skrytých tajemstvích.

Nechápe... Proč není šťastný? Proč jej naplňuje zkroušení a smutek?

Náhle ji mladík prudce odvrhne ven ze svých pocitů. „Nedotýkej se mne, Hope."

„Proč?"

„Nelíbí se mi to."

Hnědovláska nakloní hlavu ke straně zkoumajíce kamennou tvář před sebou. „Ty nejsi šťastný?"

Yuki se k dívce otočí zády a pohledem se zaklene do opadané koruny stromu. Dlouze povzdychne.

„Proč jsi se vrátila?" otáže se po dlouhé odmlce.

„Chci tě osvobodit. Chci tvoje květiny osvobodit."

„Chceš nás dostat z utrpení temnoty. Tak proč jsi do něj chtěla uvrhnout své přátelé?"

Hope následuje jeho pohled nahoru. „Nechci, aby byli stvůry."

„Již si nemyslíš, že jsme stvůry?"

„Proč jsi takový?! To ty jsi mi to vše ukázal! Ty jsi mi to vše říkal! Tak proč?!"

„Já nevím..." přizná zkroušeně stín.

Bojím se, co se v tobě skrývá... Propluje vzduchem po chvíli.

„Osvobodím vás, vrátím tě k Naori." Rozhodne odhodlaně Hope, na což se zahradník prudce otočí, překoná vzdálenost mezi nimi a hrubě popadne Hope za ramena.

„Copak si neuvědomuješ, za jako to bude cenu?!"

Dívka pohledem neuhne, tvrdohlavě se jím noří do jeho, aby se šeď setkala z šedí. Že je šeď chladná barva? Nyní žhne...

„Říkal jsem ti, že nikdy neporozumíš mému nitru. Nečti ve mně! Nepátrej v mé minulosti! Ty tomu nikdy nemůžeš porozumět!" soptí.

Hope obemkne útlá zápěstí svými prsty a sevře je. Šedivým pohledem se vpíjí do jeho rozohněného pohledu, neuhýbá, nemrká, propaluje jej stejně jako on propaluje ji. „Lžeš sám sobě..." pronese do prostoru mezi nimi. „Jsme si tak moc podobní."