Poupě

30. Kapitola

Bolest je věčná, bolest je nekonečná, bolest je nesmrtelná a všudypřítomná. Klíčí v každé živé bytosti, její existence je jako náletová rostlina – kde nic není, začíná klíčit. Nosíme ji všichni v sobě, ve svém srdci, ve své duši a okolní svět přichystává výživný substrát pro výkvět. Lidi okolo nás, životní nároky, neúspěchy, samota, války, zrady – všecičko směřuje k jedinému pocitu.

A černovlasý mladík je pln bolesti trhající jeho duši na droboučké cáry, aby nezbylo nic. Nic, pro co by se usmál, nic, pro co by se byl ochotný vrátit zpět. Svět naplnil celičkou schránku bolestí, souhra nešťastných náhod určila jeho cestu, které již neměl síly se bránit.

Také v ní spatřoval jediné možné východisko ze své situace.

Jako člověk zklamal, jako člověk nezvládl ochránit jediné, co ochránit měl – proč být tedy nadále člověkem? Proč být tím stejným monstrem, jako ti, kteří to vše způsobili?

„Protože ty jsi nejkrásnější..." zašeptá Hope stále držíce drobného mladíka ve svém sevření. Cítí jeho chlad, ledovou pokožku odhaleného trupu, černé rozcuchané vlasy ji šimrají na bledých tvářích.

Pláče.

Již to není pouhá slza... Nebo dvě... Zahradník skutečně a čiře pláče.

Hnědovláska se od chlapce odtáhne, aby se zahleděla hluboko do jeho šedých propastí a tehdy to Yuki konečně spatří.

Uvědomí si krutý následek toho, že se neznalé poupě potulovalo jeho minulostí. Spatří krutou realitu své vlastní existence.

„To tvá touha tě žene hlouběji do času. Avšak vrátíš se zpět?" pravil most. Varoval hybrida před rizikem překročení hranice. Ne... most varoval před její budoucností... Kočka věděla, co se stane a stát musí, kočka to již viděla. A Hope varování nedbala, následovala vlákno osudu přesně tak, jak jí bylo určeno.

A tak Hope ztratila něco z Hope.

Yuki pootevře ústa v němém překvapení, rozšířenými zorničkami se noří do dívčiných očí a hledá již neexistující.

Lidská Hope... Její lidské základy, podpěry existence, samotná kostra této entity – zde již není.

Z něžného obličeje na mladíka shlíží pár ledově šedých očí se slzami na krajíčku.

Když opět promluví smísí se obraz reality se vzpomínkovým obrazem Naori: „Neopustím tě, navždy budeme spolu, Yuki."

Náhle do jejich maličkého Vesmíru vstoupí lidská bytost, která do této chvíle klečela u bezvládného kamaráda na zemi. „Hope...?"

Oslovená se otočí směrem volání, aby tázající zkoprněla šokem zakrývajíce si ústa rozechvělou dlaní. „Hope? C-co se stalo?"

Mlčí.

Mary vstane, aby se nejistě přiblížila ke stinné bytosti. „P-proč ty...? Slíbil, že..." nechápe, ztrácí se a začíná ji na ramenou tížit nelehká váha lítosti.

Hope mlčky mapuje dívčiny pocity měnící se v rozbouřený oceán – strach, nejistota, uvědomění a bující lítost.

„Je pozdě litovat, Mary." promluví konečně tmavovláska.

„J-já... My tohle nechtěli. Proč jsi...? Proč vypadáš jako on?" tápe stále po vysvětlení lidská bytůstka.

„Dotkla jsem se času... Byla jsem v čase... Byla jsem v minulosti. V jeho, ve své, v Naorině. Prožívala vše, cítila vše, viděla vše – a vše také pochopila. Být člověkem... je tak moc bolestivé..."