Poupě

29.29. Kapitola

Zaslechne tlumené lupnutí, těžké prasknutí, které pomatenci vykouzlí pokřivený úsměv na obličeji. „Již se blíží sladké vyvrcholení..."

Černovlasý není schopen reagovat, oči vytřeštěny v čiré hrůze upírá slepě před sebe uvězněn v objetí řetězů a nářku. Bez odporu visí jako hadrová panenka nechávajíc se bičovat stinnými chapadly, proklínat zazděnými květinami.

Měli být navždy spolu, všichni, všechny jeho květy a on, nechtěl být sám... Nemůže být sám! Dával jim vše, co měl. Dal jim kus sebe, aby je navrátil na tento svět, aby je připoutal k sobě a ocejchoval temnotou.

Již více nechtěl zažívat utrpení a ztrátu...

Opět se to děje...

Slyší, cítí, jak strašlivě trpí, jak se chvějí v nekončící agónii a on nic nezmůže. Před očima mu vyvstane vzpomínka na sestru, jak se krčí na ulici, pláče, nehty zarývá hluboko do masa a proklíná svou zkaženou existenci. Strašně moc trpěla... A on, pouhý, nechutný člověk jí nebyl schopen pomoci.

Teď již není člověkem, avšak stále nedokáže ochránit své okolí před utrpením...

Omlouvám se...

Zachraň nás! Prosím... Odveď nás odtud... Strašně moc to bolí!

Vydá ze sebe tichý zvuk skučení potěšíce tak věznitele před ním. „Zasloužíš si to, zrůdo. Vše jsi zničil, zničil jsi můj svět, zničil jsi úplně všecičko!" udeří jej do obličeje.

I přes veškerou bolest v mysli se mladík zmůže na úšklebek: „Jak naivní... Sám jsi to nejzrůdnější, co po tomto světě chodí..." zasípe vyčerpaně, za což si vyslouží další ránu.

„Neboj se... Neboj. Budeš trpět mnohem, mnohem více. Mám pro tebe připraveno mnohem více! A já vím, že tě to zničí."

Yuki se hrdelně zasměje. Lidé mi již nemohou více ublížit...

Za to bolest jeho zahrady jej trhá na kusy...

Náhle se blázen zarazí, ustrne na místě s rozmlženým pohledem – stíny zakořeněné v jeho duši na něj promluvily. Našeptávají, tiše pějí... Zcela jej ovládají. Jeho lidská mysl je utiskována kdesi v koutku této existence, aby se z ní stal úžasný nástroj pomsty. Zbraně. Vražedné zbraně, která zlikviduje zahradníka, hybrida, zrůdu.

„Počkej, počkej tady, ano? Čekej..." vyhrkne směrem ke spoutanému a opustí místnost.

Yuki si povolí tiše vzlyknout a nechat po tváři skanout zbloudilou slzu. „Odpusťte mi to... Měli jsme být spolu, slíbil jsem vám to... Zachráním vás. Ať to stojí cokoliv – zachráním vás." Šeptá k tělům ve zdech.

Ty jej však dále bičují utrpením.

Myslel si, že nyní zažívá nejvyšší možnou úroveň utrpení, čirou agónii, že jej ta ohyzdná loutka dostala na kolena, avšak... Mýlil se. Strašlivě se mýlil.

Jeho ledovým srdcem projede šíp, přesně skrze střed. Hrot se prodere skrze doposud neproniknutelné vrstvy chladu, aby se dotkl nejniternějšího nitra.

Odhalené, bledé tělo ustrne, ustrne ve všech životních funkcích, když se cizinec opět zjeví ve dveřích.

V dlani hrst hnědých kudrlinek, za něž vláčí bezvládné tělo.

Dívčí, drobné tělíčko.

Strašlivě se mýlil...

Všude na těle mu vyskočí husí kůže, ústa otevřená k výkřiku, oči vytřeštěné a přetékající hrůzou.