Poupě

18. Kapitola

Slunce již nějakou dobu putuje po modravé obloze, avšak teprve teď se jeho zlatavé paprsky začínají prodírat skrze stromoví probouzejícího se lesa, aby mohly na spící půdu promítnout stinné řeky. Sova, jež celou noc poctivě pěla své táhlé písně, se také již uložila ke spánku a přenechala prostor lesa rozjařeným ranním pěvcům, jejichž zpěv však Hope vnímá až skoro otravným, nepatřičným a příliš kontrastním k jejím pocitům. Ranní les, jeho svěží vzduch, rosu na větvích, ostré ranní světlo a energii probouzejícího se světa, kterou kdysi tolik milovala, která ji vždy dobíjela sílu pro nový den, dnes dívka shledává velmi iritujícím.

Tyto roztrpčené pocity přiřadí na seznam nového v jejím stinném životě a s těžkým povzdechem zatáhne závěs u okna, aby dále nemusela snášet ráno za ním. Celičkou svojí existencí vzdoruje tomu jednoduchému pohybu, kdy se ruka natáhne pro tmavý závěs, aby jím mohla zakrýt výhled ven, snaží se přesvědčit samu sebe, že je to jen chvilkové rozhořčení a zítra se opět bude radostně vyhřívat v ranních paprscích, avšak když po zatažení pocítí úlevu, začne dávat skutečné sbohem všemu, na co byla zvyklá jako živá Hope.

Opře se o stěnu a pohlédne do teď již ztemnělého pokoje.

Cítí se být utlumená, bez energie, malátná, stejně jako světlo v pokoji, jež zahnala pryč. Zšeřelý prostor malého pokoje působí až příliš klidně, unaveně, až má chuť si lehnout a jednoduše zůstat spát. V hlavě se jí honí jedna myšlenka za druhou, splétají se a tvoří zmatené uzlíčky chaosu, ale ona není schopna plně pojmout jejich přítomnost Jen přihlíží proudění bez energie pro jeho rozčeření.

Bude již vždy taková? Utlumená? Jen stínem světla? Stínem živého?

Hnědovláska na posteli sevře víčka mračíc se nad svojí existencí, které jako by se ztrácely jí vlastní vibrace. Unikají do prostoru a bez jediného pozastavení se vypaří. Uvnitř hrudi se rozšiřuje trýznivá prázdnota šířící se dále a dále po křehké dušičce.

„Nechci být věčně hladová..." zašeptá tichoučce sama pro sebe, když si uvědomí svoji potřebu po přijetí nových pocitů. Cizích pocitů...

Vzpomene si na moment, kdy přilnula k Damienovi, kdy potřebovala cítit jeho lidství, kdy jej vtahovala do sebe, kdy se jím nasytila, aby nemusela nosit pouze své stíny. Toužila po tom se nechat zaplnit Damienem a necítit sebe. Potřebovala to celou svou bytostí.

A stejnou potřebu cítí i teď...

Každá další vteřina s vlastními pocity se zdá být utrpením, jenž se stává stále intenzivnějším. Ale kudrnatá nechce přijmout takovéto pocity, takový hlad. Copak by byla schopna ukrást něco, co jí nenáleží? Ukrást kus jiného člověka?

Pocítí, jak se jí do krku nahrnou žaludeční šťávy při představě takové zrůdnosti. Obejme se pažemi, nehty zaryje do masa na tricepsech a nechává bolest šířit senzory dále po těle.

Nechci...

„Zvykneš si, Hope." vyděsí ji jemný hlásek ode dveří, u nichž stojí zlatovlasý chlapec v modrounké košili a volných černých kalhotách upřeně hledíc na dívku opřenou o zeď.

Hope stráví prvotní šok a přinutí se k úsměvu: „Ahoj, Danieli."

Zlatovlásek vycení zoubky v úsměvu, bosky přeběhne místnost a skočí k hnědovlásce do postele, kde se usadí do tureckého sedu čelem k dívce. „Dlouho jsem tě neviděl, jsi krásnější než před tím."

Dívenka se zardí klopíc pohled k prstům, jež složila do klína. „Jak můžeš říct, že jsem krásná?" otáže se po chvilce zarmouceně.