Poupě

27.27. Kapitola

„Vzbuď se..." donese se ze vzdálené přítomnosti k omámenému Yukimu, jež se stále utápí v tichu nicoty. Jako by se vznášel spoután neviditelnými provázky nutícími jej lehce tančit v neprostoru. „Vstávej, zahradníku..." postřehne zbloudilá dušička další slova procházející skrze zavřená vrátka k realitě. „Znáš to pořekadlo, znáš že? Jistě jsi jej slyšel... Každý jej slyšel..."

Jak otravný to hlas... Pomyslí si černovlasý při neustávajícím skřípaní hlasivek jiné přítomnosti. Pomalinku se začne obracet čelem k oné otravnosti, přibližuje se k ní, velmi slaboučce si začíná uvědomovat chvění prostoru kolem něj, natahuje nehmotné paže před sebe snaže se nalézt zámek, východ.

„Oko za oko," pokračuje skřípějící hlas. „Zub za zub," mužský hlas nabírá na zřetelnosti a ač je Yukimu značně nepříjemný, vydává se jeho směrem. „No tak zahradníčku..." směje se. „Bolest za bolest..." skřípavý mužský hlas slova pronáší v pomalém rytmu neznámé melodie, zpívá svou hymnu, zpívá svou víru, zpívá své stíny. „Duši za duši..." slova jsou stále jasnější a jasnější, nabírají ostrých významů. „Smrt za smrt. Ztrátu za ztrátu!" s vykřiknutím konce hymny drobné mladíkovo tělo pocítí náraz do břišních dutin, který jej donutí s heknutím otevřít oči a zalapat po dechu.

Vše je rozmazané, nejasné, beztvaré. Svět kolem zmateného zahradníka se topí v tmavých, šedivých barvách mísících se se spoustou stínů.

„Vítej, ospalče! Vítej!" křičí kdesi blízko jeho zmámené osoby skřípějící hrdlo.

Vše se motá, vše se houpe. Strašně jej třeští hlava, asi mu pukne! Jeho plíce se stahují v nepříjemné křeči a on nešťastně lapá po doušcích kyslíku. Na pokožce pociťuje chlad, vnímá, že byl zbaven svého kimona a jedině v oblasti spodního těla si je vědom lehké látky bílých kalhot, jež nosí pod kimony. Zůstává omámen zcela odhaleně vystaven neznámému prostoru.

„Zahradníku temnoty,

Rozséváš svá hnilobná semena.

Tvoříš květy černé krve,

hnijící zahradu kolem sebe." pěje dále bytost tančící kolem bezvládného. Yuki vnímá pleskající kroky, šelestění oděvu, tleskání dlaní a hrdelní smích. Marně se snaží otočit hlavu směrem k existenci, všechny smysli dřímají pod těžkou rouškou.

„Zahradníku... Zahradníku... Oko za oko... Zub za zub... Bolest za bolest. Duši za duši. Smrt za smrt. Ztrátu za ztrátu. Už jsem to našel! Našel jsem to, zahradníčku! Mám to... Mám to. Mám to!" hysterický smích se odráží od stěn a zařezává se do uší jako desítky ostří.

Černovlasý opakovaně zalapá po dechu, když však na jeho hubené tělíčko dopadne další rána a další a další. Je bičován a o není schopen jediné reakce, sebemenší obrany, jakéhokoliv odporu. Jako by jeho existence rány vítala s otevřenou náručí.

V tu chvíli si to uvědomí.

Uvědomí si přítomnost stínů na samotném okraji své duše, drží jej, poutají jej, vězní jej. Zaměří na tyto nepravidelné chuchvale existencí veškerou mlhavou pozornost, jako hrot šípu se zanoří do jejich nehmotností, aby jen tiše zakvílely a rozpustily se. Rozežene mraky nezvaných hostů, rozsápe je na cáry a vztekle zadupe, když se konečně začne rozjasňovat realita kolem něj.

„Ne, neboj se... Toto není TA bolest, tu teprve poznáš. Vše mám připravené, nádherné představení jako dárek! Dárek pro tebe, ty zrůdo!" smích, smích, tleskání a pomatený tanec. „Oko za oko. Zub za zub. Bolest za..." opět pěje slova v nepravidelné melodii.