4. Kapitola

53 4 0
                                    

Tmavovláska poklidně oddechuje do nočního klidu s pátou knihou, kterou při pobytu v nemocnici přečetla, spadenou na hrudi. Peřina leží odkopaná na straně postele, a tak Hope spí zcela odhalena jen ve svém pyžamu, které jí mamka přinesla, aby nemusela nosit nemocniční košilku. Lampička na stolku vydává tlumené, teplé světlo osvětlující kousíček jinak ztemnělého pokoje.

Když se z venku ozve vzdálené odbíjení jedné hodiny ranní, po místnosti se rozprostře vůně třešňových květů.

Černovlasý mladík přistoupí ke klidně spící dívce prohlížejíc si její poklidný, uvolněný obličej, jemuž světlo lampičky propůjčilo teplou barvu, kterou však již nikdy dívčina pleť mít nebude. Navždy zůstane krásně, chladně bleďoučká. Ne zcela bledá jako v objetí hrůzy, ale bledá oproti předchozí Hope. Bledší než je běžné u mladých lidí v jejím věku. Navždy již zůstane nádhernou květinou.

Do dlaní vezme objemnou knihu z jejího pomalu se zvedajícího a opět klesajícího hrudníku, přečte si pár řádků na právě nalistované stránce, než ji založí a zavřenou položí na stolek.

Něžně se dotkne dlouhých, tmavých vlasů a pousměje se. Poté sjede pohledem k hubenému bříšku, jehož část vykoukla zpod vyhrnutého trička. Prst lehce zahákne za lem, aby jej ještě o kousek povytáhl a měl tak volný výhled na jizvy, které dívce zůstaly po zranění. Ošklivé zelené stehy již doktoři odstranili, ale památky na nehodu zcela zahojit nedokázali, ty dívce již zůstanou. Prohlíží si bledé cestičky se skleslým výrazem na zasmušilé tváři, poté se k nim sehne a něžně po nich přejede rty.

Ty můj chudáčku...

Ještě chvíli laská dívčino zranění svými rty, než se odtáhne, aby dívku opět zahalil tričkem a přikryl peřinou.

Pousměje se nad jejím spokojeným zamlaskáním a opět zmizí.


„Buď stále ale opatrná, tvá zranění nejsou zcela zahojena, ano? A za týden přijď na kontrolu." poučí dívku doktor.

Hope s úsměvem vše odkývá zapřená o svou kamarádku, aby se udržela na stále slabých končetinách. Sádry jí již sundali, avšak následky prý budou ještě nějaký čas přetrvávat.

„Já na ni dohlédnu, pane doktore." ozve se Mari, na což doktor reaguje pobaveným pousmáním. Poté obě dívky propustí a zmizí v labyrintu chodeb nemocnice.

„Připravena?"

„At už jsem doma."

Kamarádky nasměrují své kroky k východu zůstávajíc v objetí, aby stále zraněná dívka nespadla k zemi. Hope se hluboce nadechne těsně před tím, než opustí budovu nemocnice a ona tak po dlouhé době vdechne čerstvý vzduch a na vlastní kůži pocítí ruch velkoměsta, který se jí na nějaký čas vzdálil. Snaží se si přivyknout na hluk a shon, v němž se vnější svět utápí, a přizpůsobit se jeho pulzujícímu tempu.

A však po prvních krocích z nemocnice ji zasáhne nepříjemně silná bolest hlavy doprovázená nepatrným zachvěním celého světa kolem dívek. Mírně dezorientovaná Hope se snaží na sobě nedat nic znát, aby kamarádku po svém boku neznepokojila nepřidělajíc jí tak další starosti.

Vnímá, jak se celý prostor chvěje, vlní, až má pocit, že se sama stává jednou z vln. Nekonečné proudy stovek neznámých vibrací řítících se kolem ní hrubě omývají zděšenou, nic netušící dušičku.

„Je ti dobře?" zahledí se Marinet starostlivě na roztřesenou dívku.

Hope jen mlčky přikývne snažíc se dostat pod kontrolu svůj splašený dech.

PoupěKde žijí příběhy. Začni objevovat