Poupě

7. Kapitola

Hope si vytáhne šálu výše ke krku, aby se ochránila před jakýmkoliv pohlazením od mrazu panujícího všude okolo. V kapse zkontroluje klíče, peněženku, telefon, než se několikrát velmi důkladně rozhlédne po silnici, zda se neblíží nějaké vozidlo a přeběhne na protější chodník.

Prohlédne si velký dům tmavě hnědé barvy, jeho krásnou zahradu s umělecky ostříhanými keříky, pečlivě rozvrženými záhonky s kamenným rámováním, na nichž na jaře kvete spousta nádherných květů. Nakonec přistoupí ke kovové brance, u níž zazvoní na zrezlý zvonek vyčkávajíc na obyvatele krásného domu. V pauze mezi čekáním nahlíží do oken, studuje občasné, drobné prasklinky na zdi a obrovské vchodové dveře s barevnými sklíčky, ze kterých po chvíli vystoupí na zahradu starší žena oděna do volných, tmavých kalhot a příliš velkého, modro-zeleného svetříku. Šedivé vlasy si spletla do dvou dlouhých copů a dívku před brankou po zahlédnutí obdaří milým, širokým úsměvem ochuzený o pár zubů.

„Krásný den, slečno Davisová." zvolá vesele Hope mávajíc ženě zvednutou rukou.

„Ach, ahoj, Hope." odvětí trošku chraplavě v pozdrav a již se belhá k brance, aby Hope a políbila ji na mrazem zrůžovělé tváře. „Ráda tě zas vidím."

„Já vás taky." usměje se na hnědé oči důkladně zkoumající dívčin obličej.

„Již jsi v pořádku."

„Skoro ano, nemusíte se bát."

„Však já vím, že jsi silné děvče." pokývá uznale hlavou slečna Davisová.

„Přišla jsem se zeptat, zda nepotřebujete vyvenčit Bastika?"

„Ach, ach, ano, určitě tě také rád uvidí. Však když si tady nebyla, tak jsem jej jen pouštěla na zahradu. Určitě tě rád uvidí." žena vpustí dívku do starého domu, kde Hope zhluboka nasaje vůni čaje a pach vlhkosti smísený s typickým pachem stařešiny. Prostor domu je zšeřelý, ale velice útulný. Na Hope je zde sice příliš mnoho dekorací, ale slečna Davisová je známá svou neutichající nostalgií a vášní pro drobnosti.

Slečna nechá Hope chvíli čekat v předsíňce, aby mohla nalézt Bastika a přivést jej i s výbavou na skoro tradiční venčení, jež Hope kdysi před lety sama navrhla a starší, již v pohybu omezená žena s radostí souhlasila. Hope zatím zkoumá fotky vystavené na zdi, na nichž je slečna se svými přáteli, Bastikem či rodinou, avšak nikde nejsou k vidění fotky jí a manžela.

Slečna Davisová byla vždy neskutečně hodná a za vše vděčná žena, jejíž dobrotu využil zlý muž zanechající jí na duši nemalé šrámy tížící ženu po zbytek dlouhého života.

Hope smutně zavrtí hlavou, když zaslechne známé funění nemalého psa. Stočí pohled ke dveřím, z nichž se po chvilce vyřítí velký zlatý retrívr, aby se nadšeně přivítal s hostem. Dívka jako obvykle klekne na kolena a psovi nabídne celou svou náruč, avšak tentokrát jí Bastik vstříc pro přivítání neběží.

Sotva pes Hope spatří svýma tmavě hnědýma očima, zarazí se a zůstane rozkročeně stát před starší ženou, jako by ji bránil.

„Ahoj, Bastiku."usměje se Hope vyčkávajíc na jeho přátelské olíznutí obličeje, ale pes zůstává nehnutě stát nespouštějíc pohled z osoby v předsíňce.

„Bastičku, to je Hope, tu přece znáš, ty trdlo." plácne jej mírně po hýždích panička.

Hope tedy vstane a pomalu k pesanovi vykročí sama, ale za tento čin je odměněna nepřátelským zavrčením. Hnědovláska nechápavě ustrne v pohybu noříc se do náhle děsivých psích očí svým pohledem ve snaze nalézt nějaké vysvětlení pro jeho chování.