Poupě

24. Kapitola

Sledují mladou dívku sedící na lavičce pod skoro opadaným stromem, jak s nakrčeným obočím hledí do telefonu a občas z úst vypustí slova její nelibosti se situací, kterou právě prožívá. Krčí se v zeleném kabátku, aby se k ní nedostal jediný závan chladu panujícího dnešnímu večeru, s černým kulichem na světlých vlasech.

Hope není schopna odtrhnout zrak od jejího lidství, jenž do ní vráží ve stále intenzivnějších vlnách, jelikož černovlasý nepozorovaně poupátko zbavuje pláště jeho přítomnost, který ji chránil před okolním světem.

Ale zatímco se Yuki usmívá nad utrpením, Hope přijímá co nejvíce lidské podstaty, aby vykompenzovala ten děsivý nedostatek toho známého pocitu. Teplo živého, teplo pocitů a nepřítomnost vnitřního chladu.

„Hope..." pohlédne chladným pohledem stín na hnědovlásku v trasu, jež ho začne vnímat až po druhém oslovení. Svůj zasněný pohled obrátí k jeho stinné přítomnosti, aby mírně nadskočila nad jeho podrážděným výrazem jasně prozrazujícím nelibost. „Proto tady nejsme... Z tebe člověk již nikdy nebude. Cestu zrůd jsem ti navždy přehradil temnotou, pro níž musíš vykvést, abys pochopila její lásku."

„Tvoji lásku?"

Yuki se zasměje, lehce vezme dívku za dlaň, nad čímž se Hope zachvěje. Na chlad nelidských těl si již zvykla, ale jeho doteky...

Proč jen, proč jen ty?

Všechno její soustředění se ze smutné cizinky zaměří na mladíka před ní něžně svírajícího její dlaň. Nechá se pohladit náhlou něžností jeho pocitů patřící pouze jí.

Nechává se jimi opíjet.

Nechápe, jak tak vřelá něžnost mohla vzniknout v těle někoho, tak zrůdného. Tak nevinné... Důvěrné... Krásné... Vplétá se do lehoučkých vlnek, vpouští je do své duše, hltá je po doušcích.

Druhá bledá ruka se dotkne tváře zrůžovělé mrazem podzimu: „Věř mi, Hope." Tichá slůvka vyklouznou z drobných rtů, rozvlní molekulky mezi stíny a lehce zahltí sluch omámené dívenky, která odvětí lehkým přikývnutím s úsměvem na rtech stále nespouštějíce zrak z krásného obličeje. „Jen mi věř, ty má ubohá dušičko."

Ani si neuvědomí, že náhle prsty nesvírá jeho dlaň, ale spánky cizinky nechápavě kulící oči na náhle zjevené osoby před ní.

„Jen mě následuj, ano?" pokračuje dále Yuki, jenž spokojeně sleduje, jak mladý stín se zamlženým pohledem lehce tiskne lidské spánky, proniká skrz ně do myšlenek, touh a vzpomínek nebýt si vůbec vědoma změny existence v objetí její pozornosti.

Yukiho uměle vyvolaná něha byla podbarvena podobnými odstíny jako smutek člověka kousek od nich a zmámená Hope ač je citlivým stínem, tak stále nemá dostatek zkušeností, aby prohlédla Yukiho intriky, proto teď prozkoumává vlnky rozrušení lákající ji sladkými vůněmi do takové míry, až jednu z nich uchopí, aby hladově zhltla odhalená sousta.

Nemůže slyšet, avšak odtrhávání pocitu je tak intenzivní, že skoro pociťuje nepříjemné praskání, jak se ruší spojení, jak se hluboce zakořeněné nehmotné stává obětí temnoty.

Chvilku nechává teď osvobozenou vibraci existovat v prostoru, sleduje její rozcapené konce splývající s okolím, její narušené oscilace, než ji se slastným zavzdycháním přijme do sebe.

Teplo se rozleje po celé dívčině existenci, pocit štěstí a ukojení, lehké omámení a výtrysk čiré radosti, když konečně pochopí, proč byl Yuki tak moc natěšený na lidství.