Poupě

29. Kapitola

Čas není bezpečné místo, v čase se snadno ztratíš, z času nemusíš najít cestu zpět.

Čas tě zabíjí, čas tě zabije.

Avšak čas není nepřítel.

Čas tě jen tak nevrátí...

Co se jim stalo? Potřebuji to zjistit... Potřebuji znát pravdu...

„Není to hezká pravda..."

Krása... Ale on je nádherný...

„Protože v sobě nosí toliko temnoty."

Protože je Yuki.

Dívka se neohlíží, topící se květinka se odvrátí od vzduchu přítomnosti a vrhne se do vod minulosti. Je připravena se ztratit pro pravdu, utopit se pro její získání. Baží po získání odpovědí na své otázky.

Vše se kolem ní stahuje, tok času drtí drobné tělo, chce ze zbloudilé existence vše vysát, chce se obohatit, chce ji pohltit. Však to je podstata času – pohlcovat.

Všechny dveře se zavřou, uzamknou se všechny možné východy, čas pohřbí lačnící dušičku.

Stín tvrdě dopadne na samotný počátek cesty temného zahradníka.

                                                                                      ***

Stačil jeden jediný den, aby se dvěma dětem obrátil život vzhůru nohama, aby ztratily naději, rodinu, světlo, aby zůstaly sami čelit krutému světu, do nějž se narodily. Jeden jediný den, kdy začalo klíčit semeno temnoty v duši nevinného dítěte, aby o pár let později narušilo rovnováhu a uvrhlo spoustu duší do spirály nekončícího utrpení.

Avšak tehdy, na počátku, byl malým chlapcem svírajícím dlaň své sestry, spolu s níž sledoval vzdalující se záda rodičů.

„Vrátí se... Určitě se vrátí." Opakuje pořád dokola starší dívka a svou mantru stopne ve chvíli, kdy nehezky vyhlížející cizinec vykročí jejich směrem. Obě děti sledují jeho plnoštíhlou postavu halenou černým kimonem, nezdravě bledou pleť, z níž na ně shlíží pár zarudlých, lesknoucích se očí, podivně zkřivené rty v děsivém úsměvu a vlasy stažené do krátkého ohonu na temeni hlavy. Když toto děsivé stvoření dojde až k nim, mladší černovlásek se schová za zády sestry, aby se na něj nemusel více dívat.

„Teď půjdete se mnou, zlatíčka." Promluví k nim konečně, při čemž uchopí dlouhý pramínek dívčiných černých vlasů jemně jej mnouc mezi prsty.

Počítá cenu...

Tento muž, ne... Jejich rodiče v tento den odstartovali spirálu čirého utrpení, zaprodali své děti černému trhu... Potřebovali peníze... Byli na dně... Potřebovali další... Další dávku... Další drogy... Potřebovali další a další hříchy ve svém ztraceném životě... Ztratili pojem o čase, o světě kolem nich, ztratili domov a střechu nad hlavou a dnes ztratili i své děti. Zcela dobrovolně...

Ošklivý cizinec je zavedl do rozlehlé budovy obehnanou vysokou zdí, dětem připadala jako honosný palác, tak obrovský a krásný, nádherné keře, nábytek z naleštěného dřeva, spousty drobných dekorací a velkých obrazů – prvně myslely, že se octly v ráji. Avšak mohutná bytost je strkala stále dále, dloubala je do kostnatých zad a hnala je tak stále vpřed neznámým prostorem, dokud se trojice neoctla u dveří, za nimiž do podzemí vedly oprýskané schody.

Černovlasá dívka nasála zatuchlý vzduch s nepříjemným štiplavým zápachem a zarazila svou chůzi. „Kam nás to vedete?"

„Do nového domova, zlatíčko..."