Poupě

9. Kapitola

Temnota je všudypřítomná, každý ji v sobě nosí, každý ji v sobě chová, je našim stínem, je naší součástí vždy objímající naše duše. Neexistují zlí či dobří lidé, jediný rozdíl mezi nimi je množství temnoty v jejich stínu, v jejich očích, v jejich nitru. Nikdo není zlý ani dobrý, nikdo není dokonalý, žádný člověk není zcela čistý ani zcela poskvrněný. Temnota se v nás pere se světlem a naše činy určují převahu jednoho z elementů.

Že temnota je ta zlá? Proč? Kdo tak určil? Kdo určil, že světlo je nositelem dobra a temnota zla? Vždyť světlo nemůže existovat bez temnoty a stíny jsou odrazem světla. Vše má dvě stránky, dvě odlišné povahy. Na jedné straně je světlo, jenž na druhou stranu hází stín. Temnota není zlá a světlo není dokonalé. Žijí pospolu v nikdy nekončícím objetí tvořící celičký svět kolem nás, tvořící nás.

Bojím se...

Drobná dívenka se krčí pod peřinou v posteli v pokojíku ponořeném do noční temnoty sjednocující všechny stíny do jednolité černi. Pohledem se vpíjí do temnoty všude okolo pátrajíc po nezvaných hostech skrývajících se ve stínech, prsty křečovitě svírá okraj peřiny přikrývající její tělo až po bradu, jako by ji mohla ochránit před monstry, jež se vloudily do dívčiny představivosti, aby pohlcovaly všechny její myšlenky a zůstal pouze strach svírající vnitřnosti ledovým objetím.

Temnota je zlá...

Zaslechne, jak se městem rozezní úder hodin oznamující brzkou hodinu ranní.

Sevře pevně víčka k sobě neustále si v duchu opakujíc modlitbu brzkého příchodu rána, světla a všeho známého, avšak má pocit, že každou další vteřinou se noc umocňuje odmítajíc opustit vládu nad dnem.

Pak to pocítí. Skoro nepatrné zachvění vzduchu, jímž po chvíli kolem dívky propluje vůně květin.

Jsou zde...

Opatrně do plic nasaje příjemnou vůni, aby se ujistila, že jde skutečně o kopretiny, teprve poté pomalu natáhne ruku k lampičce na stolečku a sepne spínač.

Pokojík zalije oslňující světlo, které jí do očí vžene slzy, jelikož je odmítá zavřít a vystavit se tak ohrožení. Rychle si rukama odstraní slané kapičky clonící výhled do pokoje, v němž spatří malého klučinu u okna, jak ji sleduje zlatavýma očima. Zůstane strnule sedět vnímajíc jeho jemné vlnky hladící dívčinu dušičku ve snaze utišit narůstající neklid šířící se do prostoru.

Když chlapec pocítí, že se hnědovláska trošku ukonejšila, popojde od okna jejím směrem s přátelským úsměvem na tváři.

„Zdravím, Hope." věnuje jí mírnou poklonu.

Hope polkne a roztřeseně ze sebe shodí peřinu, aby se posadila do tureckého sedu nespouštějíc z klučiny pohled. „Ahoj, Danieli." pronese nervózně.

Dany se po oslovení rozzáří šťasten z toho, že si jej dívka z prvního setkání pamatuje. Zůstane stát kousek od postele zlatavýma očkama si prohlížejíc rozkošnou dívku rozechvělou strachem.

Jak sladká je ta opojná vůně potu, jak svůdně jej hladí ty rozechvělé vlnky naplňující pokoj dívčinými pocity, chce je pohladit, pevně uchopit a okusit jejich chuť. Jak rád by utišil narůstající chuť a hlad, jak rád by uhasil svou žízeň jejím zoufalstvím, avšak snaží se ovládnout své touhy, aby Hope neublížil.

„Bojíš se..." konstatuje smutně.

Kudrnatá přikývne v odpověď neschopna slova.

„Bolí to, viď?"