Poupě

1.1. Kapitola

Prostorem kolem něj prolétne nepatrné zachvění, které by asi nikdo mimo něj nebral na vědomí, avšak on věděl, co tichá vibrace hlásá. Pohladí její křehké, nepatrné vlnky, nechá je proplout mezi dlouhými prsty jako vodu v líném potůčku.

Pomalinku otevře své chladné, šedé oči, aby k nim propustil okolní tmu rozlézající se po tiché levandulovou vonnou tyčinkou provoněné místnosti, zvedne své drobné tělo z křesla a vydá se ke dveřím.

Už jdu, ty moje ztracená housenko...

Bosými chodidly se neslyšně přesune k východu ztichlého domu, kde však narazí na malou holčičku s mokrými, kaštanovými vlasy. Zvedne k němu tmavé, teď v šeru černé oči a pohledem prozkoumá jeho obličej, na němž se usadil náznak mírného úsměvu.

„Yuki, kampak teďka jdeš?" otáže se roztomilým, dětským hláskem, jehož výška prořízne ticho všude kolem nich. Černovlásek si dřepne dívku stahujíc do svého objetí, ve kterém zanoří nos do jejích právě umytých vlasů vytvářejících kolem dívky neviditelný plášť ovocné vůně. Rukou něžně přejede po zádech dítěte, kde pocítí jemnou látku spací košilky.

„Nádherně voníš, Isabel." vzdychne jí do vlasů. „Jdeš již spinkat?"

Dívenka mlčky přikývne zvedajíc své paže, aby do dlaní uchopila Yukiho tmavé kimono. „Budeš pryč dlouho?"

Černovlasý se pousměje. „Ne, neboj se. Jdu jen natrhat pár poupátek."

Isabel spokojeně zamručí, pustí kimono a nechá mladíka se postavit. Ještě, než se otočí k odchodu do svého pokoje, ukáže své drobné zoubky v úsměvu. Yuki jí přejede na rozloučenou hřebem dlaně po heboučké tvářičce, pak se otočí a s tichým zacvaknutím za sebou nechá usínající dům.

Vydá se temným lesem dolů do města, kde na něj již čeká nebohá dušička volající o pomoc.

Následuje slaboučké vibrace, bosky kráčí městem nevnímajíc jeho puls, neohlížejíc se po jeho shnilých květech, on chce pouze své poupě, které čeká na jeho péči, aby také neshnilo či úplně nezmizelo.

Vnímá, jak chlad proniká póry jeho odhalené pokožky na chodidlech a vtéká do žil, kde se jako nemoc začne šířit do celého těla. Užívá si večerní vánek pohrávající si s jeho černými vlasy.

Ustane na místě, když je celá jeho existence zaplavena slaboučkými vlnkami unikajících do světa z mladé dívky ležící uprostřed silnice. Shlédne její pokřivené tělo, zakrvácená ústa a vyhasínající pohled upřený kamsi do prostoru před ní.

Zavře oči, aby lépe dosáhl na její nitro. Zkoumá, hladí její mělké vibrace, jež neustále ubírají na intenzitě. Nechává je proplouvat svojí existencí, nechává je mísit se s jeho vlastními vibracemi, aby je mohl skutečně spatřit, vnímat, ovládat.

Opět oči otevře a nedbajíc lidí okolo, kteří jeho přítomnost sotva zaznamenají, se rozejde k umírající dívce, k níž si přidřepne ruku natahujíc k jejím kudrnatým vlasům, aby ji mohl něžně pohladit.

„Ty ubožáčku..." zašeptá truchlivě vyčkávajíc, než slova doletí až k dívce, která k němu pomalu zvedne stále více a více zamlženější pohled. „Neboj se, vše bude v pořádku." pohladí ji svými chladnými prsty po odřené tváři.

Ještě chvíli si užívá pohled na dívku uvězněnou v agónii bolesti, spokojeně ochutnává její zmatené pocity, vstřebává je do sebe, krmí se jimi. Jako malé dítě přebírající se talířem jídla, aby vybralo tu hnusnou červenou papriku, kterou tak nesnáší, se přebírá jejími pocity, aby slastně pohltil její bolest, smutek, zmatení a nepatrné množství vzteku.

Sleduje, jak se její krásné, drobné rty chvějí, jak jí nekontrolovatelně cuká levá ruka, jak jí z úst kane rudá krev na sedřenou tvář. Palcem setře slzičku v koutku oka s čokoládově hnědou panenkou a špičkou jazyka ji okusí.

Tak sladké...

Ví, že jej dívka vidí, vnímá. Na rozdíl od všech těch shnilých květin okolo nich ona právě teď dokáže vnímat jeho existenci, přítomnost, vlny. Zabodává do něj svůj zděšený pohled vyčkávajíc na poslední doušek vzduchu.

Když se dívce ještě více rozechvějí rty, zvedne ukazováček a přiloží jej na měkké, růžovoučké polštářky. „Šššš, dítě. Za chvíli půjdeš domů, ano?" vykouzlí pro ni úsměv.

Shrne jí kudrnaté pramínky z obličeje, který uvězní v sevření svých dlaní, nakloní se blíže k dívce tak, že cítí její pot, strach a vůni vyprchávajícího adrenalinu, pak něžně přitiskne své rty na její.

Jen mi důvěřuj, můj drahocenný poklade.

Dívka zmateně vydechne. Yukizesílí tlak na její rty, než se odtrhne a bez dalšího ohlédnutí po svém poupátkuse zvedne klidně si kráčejíc skrz dav lidí zpátky domů.