Dům zeje prázdnotou. Prázdnotou nesoucí prvky tehdejší existence útulného života.
Světle žluté zdi jsou oprýskané, lampičky po stranách chodby vyzařují ponuré světlo a odhalují tak světlá místa, kde kdysi vysely fotografie či obrázky. Všechny dveře jsou zamčené, a tak je Hope nedobrovolně vedena skrze dlouhou chodbu až ke schodům vedoucích kamsi do podzemních útrob tichého domu. Ač kdesi v koutku mysli jí hraje myšlenka na útěk, únikovou cestu, vlastní záchranu, ona následuje volání, volání o pomoc.
Cítí, že zahradník trpí, že ji potřebuje, že ji volá a ona poslouchá, ona jde, tiše našlapuje na staré parkety, tiše schází schody do neznámé tmy a se stísněnými pocity v hrudi kráčí vpřed do nejisté budoucnosti dalších pohybů. Po celičkém těle má husí kůži, ruce se jí klepou při křečovitém svírání dřevěného zábradlí schodů, občas se jí dech zarazí v hrdle a ona musí zhluboka lapat po dalších doušcích kyslíku.
Nic necítí.
Prostor je zaplněn pouze zahradníkem.
Připadá si, jako by šla po cestě značené maličkými plamínky čajových svíček. Jako by ta cesta byla nalajnovaná, bez překážek. V Hope roste zlé tušení, jenž však zavrhne zaslepena zoufalými pocity černovlasého.
Stane na kamenné podlaze v šeru podzemí, kdy jediné fotony vycházejí ze zaprášeného lustru na stropě, jehož světlo je však na pokraji pohlcení tmou. Rozhlédne se po mohutných, betonových zdech, po prázdnu, po tichu.
„Yuki?" zašeptá, avšak v hrobovém tichu se jí vlastní šepot zdá být křikem.
Přikrčeně kráčí do neznáma podzemí, pociťuje, jak emoce sběratele sílí, naráží do ní ve stále intenzivnějších vlnách. Chvílemi napřahuje dlaně před sebe, jak se jí volání zdá hmotné.
Slepě kráčí dál, bez ohlédnutí, bez zaváhání, zcela zatlačujíce ostatní smysly, které začínají bít na poplach.
Stane před dveřmi.
Prosím, prosím, zachraňte mě...
Zachraň mě!
Kudrnatá lehce přiloží dlaně na kovové dveře. Cítí jej.„Yuki..."
Do drobného tělíčka naráží stovka zoufalých pocitů, zrada, bolest, neskutečná bolest, až Hope vyhrknou slzy do očí. Co ti to jen provádějí?
Ve slepé naději vezme za chladnou kliku a stiskne ji – dveře se však neotevřou.
Dívka zoufale zaskučí a začne se rozhlížet kolem sebe.
Musí se tam dostat, musí jej zachránit, on ji potřebuje. Potřebuje záchranu. Potřebuje Hope!
Vrhne se k policím stojících ve stínech u zdi a začne šmátrat rukama po jejich povrchu.
Všichni jste jej nechali v utrpení, všichni jste sobecky hleděli jen sami na sebe! Ale to on nejvíce trpí!
Cítí teplou krev, když se řízne o list pily, avšak zoufale hledá dál, hledá cokoliv, cokoliv, co ji dostane ke ztracené existenci na druhé straně dveří.
Proč tě nikdo jiný nevidí? Proč tě všichni ignorují?!
Nesnáší svět. Nesnáší ignoranci naplňující celičký prostor Vesmíru. Na vlastní kůži poznala ignoranci lidského světa, avšak svět za hranicí není o nic jinačí. Sobeckost, nezájem, nenávist a bolest. Jsou všechny světy takové? A proč tomu tak musí být?
Zoufalství graduje, setře slzy z tváří a začíná pohazovat věci na zem ignorujíce způsobený hluk tříštící všudypřítomné ticho.
Proč jsou všichni tak zahleděni do své vlastní bolesti? Proč nejsou schopni pomoci jiným od utrpení? Tak by přece každý měl nějakého zachránce, každý by tak objevil cestu za lepšími pocity.
ČTEŠ
Poupě
FantasyExistuje svět skrývající se za dosahem našich omezených, lidských smyslů. Hned vedle nás, hned vedle našeho hmotného, živého a barevného světa existuje stinná dimenze tvořící zrcadlový odraz našich existencí, našeho prostoru. Poupě je příběh, který...